Poslední tóny

Kapitola 84.

Kayla

Následující dva týdny jsem byla ve škole středem pozornosti a nesnášela jsem to. Všichni na mě  zírali, šeptali si, poukazovali na mě, jako bych udělala něco hrozného. Nebylo to jen kvůli Brentovi, i když to se rozneslo rychleji, než bych chtěla. Od nás se to samozřejmě dozvěděli naši kamarádi, kteří to nejspíš všichni čekali, protože nikdo z nich se překvapeně netvářil. Jenže i když pochybuju, že by to ke školním drbnám donesl někdo z nich, i tak se to, že spolu chodíme, k nim doneslo a už v úterý to věděla celá škola.

Nejde o to, že bych se za to snad styděla, to vůbec. Spíš jsem se trochu bála, jak na to zareaguje Brent. Přece jenom to není tak dlouho, co byl hlavním tématem jeho rozchod s Violet a tenkrát na něm bylo vidět, že ho to celkem štve. Navíc tím, že jsme spolu teď začali chodit, jsme vyloženě přilili benzín do ohně těm, co si mysleli, že se oni dva rozešli kvůli tomu, že ji se mnou Brent podvedl.

Brent to ale kupodivu zvládal líp, než jsem čekala. Čas od času někoho zpražil nepříjemným pohledem, když na nás zíral až moc očividně, občas někomu řekl, aby si šel najít nějakou jinou zábavu, ale to bylo vše. Chodil s hlavou vztyčenou a i když já jsem byla proti tomu, abychom po chodbě chodili ruku v ruce a tak, protože mi to přišlo prostě divný a zbytečný, občas to i tak s hrdým výrazem udělal, aby těm čumilům dal jasně najevo, že jsou mu názory druhých někde.

Lidi na mě ale koukali jinak i proto, že se někdo od nás ze třídy prokecl, o čem byla moje ročníkovka. Vlastně jsem to tak nějak čekala, protože lidi mluví a vždycky budou. A dost často si věci přibarvují, aby působily víc zajímavě a skandálně.

Před rokem bych se hroutila z toho, že se o mě šíří podobné drby, ale od této doby se toho stalo tolik a já jsem se tak strašně moc změnila, že dnes se tomu vlastně jen směju. Názory ostatních jsem se už dávno naučila nevnímat. Samozřejmě, že pokud přichází kritika od lidí, na kterých mi záleží nebo k nim mám úctu, přijmu ji. Tihle lidé ve škole mě ale neznají, nemají ani tušení o  tom, co se v mém životě dělo a děje a zkrátka s nimi nemám potřebu ztrácet čas.

Třeba si jednoho dne přečtou moji knížku a pochopí, jaká vlastně jsem. A třeba taky ne a to je v pořádku, protože člověk se nemůže zavděčit všem. A já jsem došla do stádia, kdy si tohle plně uvědomuji a nesnažím se o to. Na co se zbytečně trápit, že?

Proto jsem se taky přestala strachovat toho, co na to řekne Violet. Naštěstí jsme se nikdy nepotkaly u skříněk nebo na záchodě. Když už jsme na sebe narazily, vždycky jsem byla s někým jiným, dost často přímo s Brentem, a to si netroufla mi nic říct. Párkrát jsem si všimla vražedného pohledu, který do mě zabodávala, ale to bylo vše.

To ticho z její strany se ovšem změnilo po dvou týdnech. Po obědě jsem se odpojila od ostatních, s tím, že jdu na záchod a že je potom najdu ve venkovním prostoru knihovny, kde jsme měli v plánu strávit volnou hodinu před literaturou.

Rozhodla se mě po delší době navštívit bolestivá menstruace, která mi dnešek, jinak sluncem zalitý den, dosti kazila. Potřebovala jsem si trochu oddychnout o samotě a v klidu si vzít prášek proti bolesti, protože můj podbřišek byl v nekončících křečích celý den a dělalo se mi z toho špatně. Vždycky jsem tvrdila, že jsem ráda, že jsem holka, ale ve chvílích, jako jsou tyhle, bych to s chutí s někým vyměnila.

Zrovna jsem opřená o pult s umyvadly zapíjela růžovou tabletku Ibalginu, když dovnitř vešla moje oblíbená blondýnka. Ta ironie z toho doufám čiší...

Trochu mi to připomnělo situaci, která nastala poté, co mi Hillová nabídla, abych se přidala k týmu. Tenkrát mi Violet málem propíchla srdce jejím nehtem, když mi horlivě vysvětlovala, ať se držím od jejího Brenta dál.