Poslední tóny

Kapitola 35.

Kayla

Po otázce, co mě nejvíce trápí, nebylo u psycholožky ani zdaleka takové ticho, jako když jsem tu seděla poprvé. Teď jsem jí hezky všechno vysypala. Neměla jsem důvod před ní cokoliv skrývat. Čím víc toho o mém psychickém stavu bude vědět, tím líp mi bude umět pomoct.

Na moje problémy se spánkem, které byly zdrojem spousty dalších problémů mi doporučila prvně nějaké silné prášky na spaní, ale když viděla, že z toho nejsem nijak nadšená, protože zkrátka když to jde, snažím se práškům vyhnout, nakonec vymyslela, že mám zkusit uklidňující dechové cvičení a zaměřit se i při usínání na svůj dech, abych si zpomalila srdeční tep a usnula rychleji. A taky mi naordinovala pití nějakého super bio, eko, fairtrade a kdo ví, co ještě, bylinkového čaje.

Abych se odreagovala, měla jsem se začít věnovat něčemu novému. Evidentně mi až do pondělí, kdy jsem na tréninku slyšela tu písničku, pomáhal sport, takže jsem se rozhodla, že začnu pravidelně chodit běhat, protože u toho si vždy parádně vyčistím hlavu.

To bylo vlastně všechno, co jsem u psycholožky vyřešila. Zkrátka jsem se musela nějak přenést přes tohle období a pracovat na svojí vnitřní pohodě. Po tom, co jsem si postěžovala, jsem ale odcházela s dobrým pocitem, dokonce jsem se rozhodla stavit v květinářství a obchodě a zajet na hřbitov.

Od pohřbu jsem tam byla dvakrát, v květnu, kdy máma měla narozeniny, a pak na konci léta, než jsme se přestěhovali. Nechodila jsem tam moc ráda, bylo to těžké. Teď jsem ale v květinářství koupila moc pěknou aranž v květináči, zajela jsem koupit náhrobní svíčku a odhodlala jsem se tam vydat. Pomalu jsem se po dlážděném chodníčku blížila k uličce, kde máma měla hrob. Cítila jsem zase ten knedlík v krku, ale nebrečela jsem.

Hrob byl z tmavě šedé žuly. Zlatým písmem zde bylo napsáno jméno naší rodiny, mámino jméno a její data narození a úmrtí. Na spodku náhrobní desky také stálo "nezapomeneme". To byl náš slib. Na mámu se ani nedá zapomenout. Tiše jsem se za ni pomodlila, naznačila prsty křížek na náhrobní desce a zapálila jsem v lucerničce svíčku. Porovnala jsem dva květináčky, co zde byly, věneček, který sem určitě dala babička s dědou, a kamenné srdíčko s máminými iniciály. Suché a omrzlé kvítka jsem vyndala z vázy a nechala ji prázdnou. A pak jsem tam jen stála, zírala na její jméno a vzpomínala. Nebrečela jsem, což mě samotnou překvapovalo, ale v poslední době těch slz bylo až až. Hodlala jsem to vydržet, už jenom díky ní. Určitě na mě odněkud shora kouká a je ráda, že jsem to zvládla. 

Začal se zvedat vítr a já pořádně mrzla. Poslední modlitbička, křížek, vzdušný polibek kamsi do  nebe na rozloučenou a pomalým krokem jsem se s hlubokými nádechy a výdechy vydala zpět k autu. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Jsi v pořádku, Kaylo. Zvládlas to.

Zvládla jsem si i koupit oběd v mé milované restauraci s evropskou kuchyní, kde jsem si dala pořádný ruský boršč. Za odměnu. A na máminu počest. Odpoledne jsem měla schůzku v nakladatelství GLANCE, abych s Claire, která se stala mojí pravou rukou při psaní knížky vyřešila, jak to jde a jak postupuji. Byla jsem zhruba ve třetině a zatím z toho mám dobrý pocit.

To mi připomíná, že mi psycholožka ještě říkala, že si můžu začít psát deník, ale upřímně? Mít deník mě děsí, protože co kdyby ho někdo našel? A navíc jsem teď ráda, že stíhám psát jednu  knížku, natož ještě deník.

Po kávičce, kterou jsem dneska vážně potřebovala jsem se vydala za Jeremym na trénink. Dnes jsem přespávala u něj, zítra se přesunu na oběd k mé babičce s dědou, kteří bydlí malé vesničce dvacet minut od Medfordu, a přespím u nich do neděle. Dlouho jsem je neviděla, protože jsme nějak neměli čas se navštívit, takže se na ně moc těším. A letos s námi budou i na Vánoce, takže jsem v neděli měla v plánu je vytáhnout na nějaké vánoční nákupy do města.

Stará dobrá hala na St. Luisce a kluci, kteří mě okamžitě vesele zdravili. To mi zvedlo náladu ještě víc něž dobrý oběd, kafe a fakt, že jsem se na hřbitově nerozbrečela. Vlastně bych řekla, že jsem teď byla celkem šťastná. A jelikož to v poslední době bylo spíš naopak, byla jsem teď šťastnější ještě víc. 

Vytáhli mě na bowling, což bylo skvělé odreagování. Bylo to skoro, jako kdyby kluci seděli u té psycholožky se mnou a poslouchali všechny její rady.

"Kluci, ani nevíte, jak jsem vám teď vděčná. I když jste mě úplně roznesli na kopytech, jsem teď fakt šťastná," poděkovala jsem jim po hře, když jsme stáli venku před bowlingovou saunou. Všimla jsem si, jak se Jeremy spokojeně usmál. On samozřejmě věděl, co všechno se teď v mém životě děje, protože pro mě byl jako moje zpovědní studnice. Divím se, že se na mě ještě nevykašlal s tím, jak často si na něco stěžuju.

"Jsem rád, že ti je líp," upřímně se na mě usmál, když jsme se vydali k parkovišti, kde jsem měla zaparkované  auto.

"Já taky. A hlavně jsem ráda, že jsem zpátky."

"Jsem rád, že tě mám zpátky." Se smíchem mě objal kolem ramen a přitáhnul si mě blíž k němu.

"Dneska jsem byla na hřbitově," řekla jsem po chvilce ticha.

"A?" Jeremy se zastavil, otočil se na mě a pozorně sledoval každičkou změnu výrazu v mojí tváři.

"Dobrý," vydechla jsem s úsměvem, "dala jsem tam kytku a svíčku a chvilku jsem tam stála a vzpomínala. Ale vlastně to šlo líp, než jsem čekala."

"Kaylo, ani nevíš, jak jsem na tebe pyšnej." Po tomhle mě uvěznil ve svém pevném objetí, které jsem mu samozřejmě opětovala.

"Díky, ale teď už dost, nebo se rozbrečím dojetím," zasmála jsem se a on se ode mě pobaveně odtáhnul.

Ve výsledku to byl zase on, kdo mě zachraňoval, když jsem to nejvíce potřebovala. Cítila jsem se až špatně, že ho pořád něčím obtěžuju, ale tvrdil, že mu to nevadí. Ochotně mi uvařil čaj na noc, kouknuli jsme na film a pak usnuli. Spala jsem u něj posteli, v jeho objetí, jako kdysi. Cítila jsem se teď neskutečně dobře. Jeremy ve mě zkrátka vyvolával pocit bezpečí a jistoty, což jsem teď potřebovala jako sůl.