Poslední tóny

Kapitola 28.

Kayla

"Kaylo, ráda bych ti vyhověla, ale nemůžu tě jen tak pustit do tělocvičny." Samozřejmě, že Hillová moji prosbu okamžitě zamítla.

"Já jsem si říkala, že to asi nepůjde no, ale byla to moje poslední možnost." Pokývala jsem hlavou a chystala se k odchodu z jejího kabinetu.

Nakonec mě ale přeci jen zastavila v odchodu: "Jedinou možností by bylo, kdyby ses přidala do školního týmu."

"Čekala jsem, že tohle bude podmínka," povzdechla jsem si.

"Já chápu, že do týmu nechceš. Ani nepředpokládám, že tentokrát budeš souhlasit, ale je to jediná možnost, jak ti můžu pomoct."

"Chápu," pokývala jsem hlavou, "já si to musím ještě rozmyslet. Můžu se pak za vámi stavit?"

"Jasně, má nabídka ze září stále platí," usmála se na mě. Snažila se ke mně být milá, ale bylo poznat, že to dělá hlavně kvůli tomu, abych za ní přišla s dobrou zprávou.

"Díky, nashle," zamumlala jsem a opustila kabinet. Šla jsem zamyšleně po chodbě, až jsem do někoho narazila. Několikrát jsem zamrkala, abych se probrala a pak jsem na dotyčného zvedla oči. Trevor se na mě šklebil s pobaveným pohledem. Samozřejmě, že byl v obložení ostatních basketbalistů, na což jsem momentálně vážně neměla náladu.

"Promiň, moje chyba," omluvila jsem se potichu a bez dalších slov jsem ho obešla a vydala jsem se do třídy. Všimla jsem si zamračeného pohledu, který mi Trevor věnoval, ale nechtěla jsem s ním nic víc řešit. Moje prostá omluva mu musela stačit.

Celý den jsem byla myšlenkami mimo. Pořád jsem přemýšlela, jestli to udělat, nebo ne. Jane s Owenem mě v tom kupodivu podpořili. Chápali, že mi na tom vystoupení záleží a že se té akce chci zúčastnit. Achjo, proč jsem tak nerozhodná? Musím to prokonzultovat s tátou a Tori, ti mi  beztak ale řeknou, že to mám zkusit. Jenže tohle už není to tátovo "za zkoušku nic nedáš". Když do tohohle půjdu, není cesty zpět.

Stalo se, jak jsem předpokládala. Tori i tátovi to připadalo, jako skvělé řešení, i když obzvlášť táta chápal, proč jsem z toho nebyla úplně nadšená. Ani po konzultaci s Jeremym jsem si nebyla jistá svým rozhodnutím. Ano, můžete si všimnout, že kdykoliv mám ve svém životě rozhodnout o něčem důležitém, musím to prvně řešit se svými nejbližšími. Víceméně nedokážu udělat velké rozhodnutí sama a potřebuju ujištění od ostatních, že to, co se chystám udělat, je správné.

I když jsem ve čtvrtek po tělocviku mířila za Hillovou, abych jí oznámila, že se teda k týmu přidám, měla jsem nepříjemně stáhnutý žaludek, jak mě svazovala moje vlastní nejistota.

"Půjdu do toho," ozvala jsem se za jejími zády. Když se na mě otočila a pochopila, o čem mluvím, její obličej se rozzářil nadšením.

"Tak to je skvělá zpráva." Nadšením až lehce zatleskala. Mohla by mi kousek té dobré nálady nějak předat? Hodila by se.

"No, uvidíme," zamumlala jsem si spíš pro sebe.

"Cože?" 

"Ale nic," falešně jsem se usmála a zakroutila hlavou. 

"Pojď se mnou do kabinetu, dám ti přihlášku a rozpis tréninků. První trénink je už zítra v 6:15 v tělocvičně, takže doufám, že tě tam uvidím." Ve čtvrt na sedm? Se zbláznila ne? Normálně jsem v pátek vstávala až ve tři čtvrtě na osm, protože jsme začínali až druhou hodinou. Teď budu muset vstávat v půl šesté.

Jak jsem později zjistila, ranní trénink je ještě ve středu. Odpolední byl jenom v úterý. Měla jsem domluvené, že po úterním tréninky tam můžu ještě hodinu sama zůstat a cvičit si sama, v pondělí tam můžu chodit dokonce na dvě hodiny. Sice jsem musela podepsat spoustu papírů, že když jsem tam sama, mám plnou odpovědnost jak za sebe, tak za tělocvičnu a nářadí, ale nakonec mám kde trénovat.