Poslední tóny

Kapitola 42.

Kayla

Ze mě a Brenta se stali ve výsledku vážně dobří kamarádi. Mám pocit, že tím, že jsem se mu ve čtvrtek svěřila o posledním dni, co jsem strávila s mámou, mi začal rozumět ještě víc. Upřímně jsem ze začátku nevěděla, co si o tom myslet. Na jednu stranu jsem měla pocit, že mu můžu věřit a zároveň s ním můžu mluvit o všem, na druhou stranu mě od toho ale odrazoval fakt, že tady pořád byla Violet, která na mě už takhle byla naštvaná, protože jsem odhalila její tajemství  s Luxem.

Rozhodla jsem se ale Violet neřešit. Nebavilo mě být věčně vystrašená, aby se nedozvěděla, že  jsem se s Brentem bavila. On se se mnou očividně bavit chtěl, takže to vysvětlování, proč se teď tak často vídáme, jsem se rozhodla nechat plně na něm. Brent se holt musí rozhodnout, co od života chce. A zatím se překvapivě rozhodoval pro mě.

To proto jsem teď seděla u nich v kuchyni a čekala, než mi Brent uvaří mátový čaj, o který jsem ho poprosila, když se zeptal, jestli si něco dám. To, že jsem tady seděla, Brent ospravedlňoval tím, že musíme pracovat na našem projektu, protože učitel po nás chtěl, abychom měli vymyšleno, co budeme dělat a název ještě před Vánocemi, ale kvůli jménu naší posilovny jsme si mohli přece napsat, takže ho spíš podezřívám z toho, že se mnou zkrátka chtěl trávit čas. Opět říkám, nevím, co si o tom myslet. Brent byl matoucí člověk.

Celeste, jeho mladší ségra, ta se mnou ale chtěla trávit čas určitě. Byla přímo nadšená, když jsme se poznaly, což mě těšilo, protože jsem vždycky ráda poznávala mé fanoušky. Obzvlášť když za mnou přišly mladé gymnastky s tím, že jsem jejich vzor, jsem bývala celá naměkko. Celeste si ode mě vyžádala podpis, což pro mě bylo divný, protože autogram jsem naposled někomu  dávala tak před necelým rokem. A i když mi na instagramu pořád ty malé holky psaly, že i když už nedělám gymnastiku, pořád jsem pro ně jejich oblíbená gymnastka a obdivují mě, já už se zkrátka za gymnastku nepovažovala. Ani teď, když jsem s gymnastikou zase na chvilku začala.

"To si ze mě děláte prdel, ne?" zakřičel zničehonic Brent na celý dům, až jsem se leknutím málem opařila horkým čajem, který přede mě před chvílí položil. Stál u dřezu s v ruce držel shaker na proteiny. Platový kelímek byl ovšem prasklý s kus mu chyběl.

"Nenadávej!" okřikla ho okamžitě jeho máma, která vykoukla z pracovny. To byla mimochodem moc milá paní. Trochu jsem se bála, protože jsem čekala nějakou bohatou paní v domácnosti, ale paní Sandersová byla fakt fajn.

"Co jste sakra dělali s tím shakerem?" Ukázal jí kus plastu v jeho dlani. Brent sám říkal, že je výbušný a teď se to akorát potvrzovalo. Naštváním funěl jako býk, když vidí červenou.

"Damien umýval nádobí a prostě mu spadl a rozbil se," povzdychla si jeho máma, "vždyť máš spoustu jiných ne?"

"Ale tenhle byl s podpisem LeBrona Jamese, co jsem vyhrál v tý jedný soutěži," odsekl naštvaně Brent a hodil kus plastu do koše, protože teď už mu byl k ničemu. To ale zase docela chápu, že byl naštvanej. Tohle by mě taky pořádně hryzalo.
"Damiene? Pojď sem!" 

"Co je, brácha?" Ze schodů seběhl malý klučina se světle hnědými vlasy a širokým úsměvem. Začínám si trochu připadat jako Owen, ale panebože tohle dítě bylo tak roztomilé...

"Jak jako co je?" Brent si rozzuřeně založil ruce na hrudi. "Co mi řekneš k tomuhle?" Ukázal na zbytek kelímku, co stál na kuchyňské lince.

Damien se provinile zadíval do podlahy a promnul si dlaně. Měla jsem pocit, že se za chvilku rozbrečí a to se i stalo, když na něj jeho starší bratr začal naštvaně křičet. Neříkám nic Brente, ale tohle není moc ohleduplné vůči mně jako návštěvě...