Poslední tóny

Kapitola 60.

Kayla

Bylo až divné nemířit v pondělí po škole hned do tělocvičny, ale jednou taky vyrazit domů. Vystoupení jsem měla za sebou, což znamenalo, že jsem tělocvičnu mohla přenechat Violet, aby se mohla předvádět jen ona. Neměla jsem sice zakázáno tam chodit, alespoň Hillová nic neříkala, ale vlastně jsem se těšila na jeden volný večer.

Moje představy o vaně, filmu, učení se biologie a vaření teplé večeře se ovšem hodně rychle změnily, když jsem z domu naproti našemu uviděla odcházet Charlieho, syna našich sousedů. Nebyli jsme nějací extra kamarádi, táta si s jeho rodiči docela rozuměl, ale my s Charliem jsme na sebe většinou jen kývli na pozdrav, maximálně jsme spolu sem tam prohodili nějaké slovo.

Teď jsem se ho ovšem potřebovala zeptat na něco ohledně našeho projektu s Brentem, jehož prezentace se nakonec posunula na příští týden, což bylo jedině dobře, protože jsme měli ani ne půlku. Už bylo na čase s tím pohnout a Charlie se mi perfektně hodil, protože dělal kondičního trenéra v jedné posilovně ve městě, alespoň táta to tvrdil.

Jenže nemůžu přece přijít za náhodným klukem, co mě sotva zná, a zeptat se ho, jak vysoký má  plat. Tohle má od slušného vychování, které neustále vtloukám do hlavy Tori, hodně daleko. Navíc měl přes rameno hozenou sportovní tašku, určitě jde do práce a nebo sám posilovat, akorát ho budu zdržovat.

S povzdechem jsem zaparkovala auto ještě před bránou a vystoupila na silnici. Zrovna zavíral jejich branku a stál ke mně zády. Když se otočil a uviděl mě za sebou, chvilku na mě nechápavě zíral, pak ale nahodil frajerský úsměv, který určitě působil na spoustu holek. Charlie byl hodně vysoký, ale ne tak jako Jeremy, na jehož téměř dva metry jsem už tak nějak byla zvyklá. Pořád jsem musela koukat nahoru, abych mu viděla do obličeje a nekoukala na jeho hrudník, ale rozhodně mě po rozhovoru s Charliem nebude za krkem bolet až tak moc.

"Potřebuješ něco?" zkoumavě si mě prohlédl jeho hnědýma očima a promnul si dlaní bradu, kde měl krátké vousy. Pokud vím správně, tak je mu čerstvě dvacet, ale díky těm vousům působí o něco starší.

"Ehm," odkašlala jsem si, "no něco jo, ale je to docela divný."

"Docela mě děsíš, krásko," ušklíbl se a lehce si zkousnul ret. Jo, jsem si jistá, že tohle funguje na většinu holek. Tohle a ty svaly, která zkrátka byly po celém jeho těle.

"Krásko," uchechtla jsem se, "to je ještě divnější."

"Doufám, že jsem tě nevyděsil," zasmál se potichu a strčil si ruce do kapes, "ale k tobě se to oslovení hodí."

Teď jsem to byla já, kdo si strčil ruce do kapes.

"Co jsi potřebovala?"

"No, potřebovala bych se zeptat na pár informací ohledně práce v posilovně. Dáváme se spolužákem dohromady jeden projekt, kde zakládáme fiktivní byznys a my jsme si vymysleli posilovnu, jenže bychom potřebovali pár informací třeba ohledně peněz a tak a hodil by se nám někdo, kdo se v tom reálně pohybuje."

"Takže bys chtěla vědět, kolik mi platí." Nebyla to otázka. Charlie to s naprostou jistotou konstatoval. A měl pravdu.

"No," nejistě jsem se podrbala na čele, "vlastně jo, ale pochopím, když mě pošleš do prdele, protože to je osobní věc."

"Tak osobní to je," založil si ruce na hrudi, "ale já rád pomáhám kráskám v nesnázích."

"Byl bys ochotnej nám pomoct?" 

"Jo, vlastně mířím omrknout tu zrekonstruovanou posilovnu na vaší střední, takže jestli to chceš hodně vědět, připoj se. Jestli teda chodíš do posilovny, ale jelikož jsi mistryně světa, tak hádám, že i posiluješ. Máš možnost i tréninku s profi trenérem zdarma."