Poslední tóny

Kapitola 19.

Kayla

"Mám pocit, že mám pořád kocovinu," prohlásila Jane, když jsme bloudili o přestávce po chodbách.

"Musíš se naučit pít," zasmála jsem se. "To víš, já to mám v krvi a Owen trénuje docela často, ale vzhledem k tomu, že ty prej piješ jednou za uherskej rok, tak se nediv."

"Alespoň jsem nezvracela, i když, když jsem přišla na tu zahradu za klukama, tak jsem k tomu neměla daleko."

"Dylan prej problil celou neděli, takže ten na tom byl snad nejhůř."

"No a Owen prej celou neděli nedal to ukulele, co jsi mu dala, z ruky, takže nejen, že jemu jako oslavenci bylo snad nejmíň špatně, ale ještě tvůj dárek měl větší úspěch než ten můj." Jane ohrnula zklamaně spodní ret.

"Nejlepší dárek mu dal stejně podle mě Thomas, ten ohňostroj na půlnoc byl skvělej nápad."

"To jo, Thomas byl vždycky až otravně chytrej," zasmála se Jane.

"I když, když nad tím tak přemýšlím, Owen stejně měl asi největší radost z dárku od Leviho," potutelně jsem se uculila.

"Co mu dával Levi vůbec?"

"Oficiálně nevím, ale já měla na mysli tu pusu." Plácla jsem se do čela.

"Jo takhle," zasmála se Jane, "tak to určitě no. Na mě musíš dneska pomalu."

"Už jsem si všimla." Drcla jsem ji s úsměvem do ramene a sedla jsem si na svoje místo. Byla literatura, což byla už šestá hodina a chtělo se mi jít domů. Nejhorší na tom všem bylo, že nejspíš zase budu muset pracovat s Trevorem na tý naší básničce. Snažila jsem se včera něco vymyslet, abych nepřišla na dnešní hodinu úplně s prázdnou, ale musím přiznat, že i můj mozek byl včera značně zpomalen. Jane v tom nebyla sama. Ale dneska jsem se cítila už fresh.

"Jakej byl víkend?" zeptal se Trevor, když si zvesela sedal vedle mě. Jo, nevyhnula jsem se tomu. Bohužel.

"Zajímavej," odpověděla jsem neurčitě se zaťatými zuby.

"Pozitivně zajímavej, nebo negativně zajímavej?" Nedal si pokoj. "V tom je totiž velkej rozdíl."

"No mezi pozitivním a negativním většinou bývá rozdíl no," zamručela jsem a protočila očima.

"Koukám, že nemáš náladu si povídat," konstatoval sklesle. Fajn, díky, teď se budu cítit jako kráva.

"No, úplně ne, abych byla upřímná. Mám už dneska školy až po krk," snažila jsem se to svést na školu a vyčerpání, protože jsem na něj nechtěla být zas tak hnusná.

"Chápu je to dlouhý, ale já jsem tu dneska od osmi prakticky do šesti, protože máme ještě trénink dneska, takže buď ráda, že půjdeš domů po ruštině."

"Jo tak to bych nechtěla, to vás upřímně lituju."

"Jako kdyby to byl alespoň normální trénink, tak neřeknu, ale kondička?" odfrkl si Trevor.

"Pamatuju si, že když jsem trénovala na mistrovství, tak jsem kondičky zbožňovala," zasmála jsem se. Ani nevím, proč jsem téma gymnastika vytahovala, ale dneska mě Trevor zas tak moc nesral. Jo, sice jsem neměla úplně náladu si povídat, ale pomalu zjišťuji, že nebavit se s ním a nechat mluvit jen jeho, je ve výsledku ještě horší.

"Jak někdo může zbožňovat kondiční tréninky?" zeptal se zhrozen.

"Poslední tři měsíce před mistrovstvím byl můj život jen škola a gymnastika. Vstávačka v půl šestý, od šesti do půl osmý ranní trénink, od osmi do tří škola, a pak od čtyř do osmi dva odpolední tréninky. Než jsem se protáhla, umyla a dojela domů bylo devět. Najedla jsem se, udělala věci do školy a hned potom spát. V týdnu jsem měla jeden den volnej, většinou středu, protože ta byla tak nějak uprostřed. Víkendy většinou soutěže buď já, nebo ségra a když bylo výjimečně volno, spala jsem a nebo jsem se konečně věnovala svým přátelům a klukovi. Po měsíci na tomhle režimu mi už gymnastika lezla krkem, takže když byl nějakej trénink kondiční, byla jsme ráda, že mám konečně nějakou změnu."