Poslední tóny

Kapitola 78.

Brent

Existuje něco víc roztomilého, než když se někdo usmívá ze spánku? Kayla vypadala tak spokojeně, jako jsem ji už dlouho neviděl. Ona byla samý úsměv, ale já moc dobře věděl, že se umí dobře přetvařovat. A věděl jsem, že ona sama to na sobě nenáviděla, já jsem ji naopak obdivoval. Na jednu stranu to bylo trochu děsivé, ale jakožto někdo, kdo emoce neuměl ovládal vůbec, jsem jí to občas záviděl. Někdy je zkrátka nasadit na sebe falešnou masku tím nejjednodušším řešením.

"Radši nechci vědět, jak dlouho na mě zíráš," přerušil mě její hlas z mého ranního rozjímání.

"Chvilku, vlastně jsem se divil, že ještě spíš," přiznal jsem s úsměvem.

"To se musíš asi hodně nudit," uchechtla se a promnula si oči, "a představ si, že si občas i ráda trochu přispím."

"Na tebe je ale krásný pohled, jako vždy, takže bych se díval, i kdybych se nenudil," vypadlo ze  mě. Kaylin zamračený výraz mi jasně říkal, ať radši zmlknu. Trochu jsem váhal s tím, co vlastně teď jsme. Přátelé? To asi ne. Pár? To určitě zatím ne. Něco mezi tím. Jenže co je mezi tím?

Kayla to očividně neměla v plánu nějak řešit, protože si protáhla záda a pak se zvedla z postele a začala dávat dolů povlečení, protože jsme ho museli vyprat a ještě dát od sušičky, než odpoledne odjedeme, aby stihlo uschnout.

"Doufám, že po mně nebudeš chtít, abych se taky zvednul," zívl jsem si.

"No mně to je jedno, já si poklízím svoje a na tebe zbyde zbytek. Nejsem tvoje máma, abych se o tebe starala." Dětinsky na mě vyplázla jazyk. Byla dnes nějaká jiná. Taková nesepjatá a rozdováděná.

"A co kdybych chtěl já po tobě, aby sis šla ještě na chvilku lehnout?" zkusil jsem to. Jakmile jsem ale viděl její skeptický pohled, bylo mi jasné, že nepochodím.

"Já nic nechci po tobě, tak ty nic nechtěj po mně," pokrčila rameny, "jsme si kvit."

"Koukám, že nejsi mazel," řekl jsem si spíš tak pro sebe.

"Jak kdy, občas hrozně, občas ani náhodou. Právě je ta ani náhodou doba."

"Chápu," přikývl jsem. Nedával jsem jí to nijak za vinu. Já byl vždy člověk, co potřeboval celkem dost fyzického kontaktu, ale naprosto jsem chápal, že spoustu lidí to má přesně naopak. Protože jsem si připadal divně, že ona tu poklízí a já jen ležím v posteli, s povzdechem jsem se také zvedl a začal jí pomáhat.

"Můžu se na něco zeptat?" přerušil jsem ticho mezi námi po chvilce.

"Říct ne asi nemůžu," pokrčila rameny a nechala mě mluvit.

"To ráno bylo prostě jen tak? Chvilkový impuls? Nebo to bereš nějak vážněji?  Protože já bych rád věděl, co my dva vlastně jsme."

Kayla si hlasitě povzdechla a odvrátila od mě pohled, který radši věnovala dece. Jo, Brente, tak to asi nic...

"Já upřímně nevím, Brente. Rozhodně to nebylo jen tak, ale zase nechci, aby sis dělal nějaké velké naděje. Já nevím, jak ti to vysvětlit, je to komplikovaný, já jsem komplikovaná..." zarazila se.

"Máme hodně času," pokrčil jsem rameny, "a já slibuju, že se to budu snažit pochopit co nejvíc."

"Jde o to, že já momentálně asi nedokážu být ve vztahu. Zkrátka se asi bojím, že by to akorát všechno zbytečně komplikovalo. S Jeremym jsem se rozešla proto, že jsem na tom byla psychicky vážně hodně špatně a nechtěla jsem mu přidělávat zbytečné problémy. On to naštěstí pochopil, ale je tady spousta lidí, od kterých jsem se já radši distancovala, a co to zkrátka nepochopili a prostě mě začali nenávidět, nebaví se se mnou, začali mě pomlouvat a tak. A v tu  chvíli jsem si řekla, že nemůžu jít znovu do nějakýho vážnějšího vztahu, dokud nebudu psychicky v pořádku, což pořád nejsem. Já vím, že se možná zdá, že jsem v pohodě, ale pořád je tu spousta hodně škaredých věcí, co nevíš. Nikdo odsud je neví. A já se zkrátka bojím, že až to vyplave na povrch, tak se bude opakovat znovu to, co loni. Zkrátka vážněj vztah ne. Dokud to nebudu mít líp srovnaný v hlavě, tak to prostě nejde. Promiň."