Poslední tóny

Padá Kayla, něco si přej!

KAPITOLA Z KALINY KNIHY - Z DRUHÉHO BŘEHU

Žádný učený z nebe nespadl, aneb i mistr tesař se někdy utne...

Asi tak nějak bych vám popsala své začátky v gymnastice. Tedy až na to, že v té době jsem ani zdaleka nebyla žádný mistr.

Ráda bych vám tady popsala svoji první soutěž hezky do detailů, bohužel, z toho dne si já osobně pamatuji jenom to, že mě máma hrozně tahala vlasy, když mi je dávala do uhlazeného drdolu a taky to, že jsem měla tmavě fialový, lesklý trikot, který mi šila máma sama.

Tuhle vzpomínku tedy budu muset poslepovat z těchto dvou střípků mé paměti, z vyprávění rodičů, ale hlavně z VHS záznamu, který natočil táta starou kamerou Sony, kterou dostali s mámou jako svatební dar od mého strejdy.

Táta se stal kameramanem na celý den a zřejmě mu přišlo strašně důležité natočit, jak snídám chleba s medem, jak si čistím zuby i to, že nám naše rodinné auto posrali přes noc ptáci přímo na čelní sklo. Že by ale natočil to, jak máma mému čtyřletému já opakovala, co mám v sestavě kde udělat a na co nemám zapomenout? To ani náhodou. A jsem si jistá, že máma před soutěží měla nějaký takový proslov. Vždycky to dělala.

Jak jsem již zmínila, byly mi čtyři roky, což je takový běžný věk, kdy se s gymnastikou začíná. Samozřejmě, že hned neskáčete salta nebo něco takového, ale soutěží se v jednoduché sestavě na prostných, předvádí se pár cviků na nízké kladině a hrazdě a zakončuje to přeskok přes švédskou bednu. Přeskok, kterého jsem se nejvíc bála a neměla ho ráda, což mi mimochodem zůstalo až do konce mé gymnastické kariéry, jsem zvládla naprosto v pořádku. Hrazda se taky dala, měla jsem sice hodně nejistý dopad, ale co chcete po čtyřletém dítěti?

Kámen úrazu přišel na kladině. Máma a moje trenérka Julie natěšeně stály mimo plac a křečovitě mi držely palce. To se mimochodem táta snažil zdokumentovat, takže zoomoval na jejich napnuté obličeje. Nebyl v tom ale moc dobrý, takže celý obraz záznamu na kazetě je v tenhle moment rozmazaný a rozklepaný. Skoro jako by sama ta kamera cítila, že přijde několik chyb, tak už se začala klepat nadšením, že to může všechno natočit a tím záznamem mě pak ztrapňovat do konce života. Malá Kayla sebevědomě vyskočila na nizoučkou kladinu, následovalo ladné předkopávání nožek, které jsem zvládla na jedničku. Otočku na konci kladiny jsem taky ustála, to samé s holubičkou, když jsem si ale přidřepla a chystala se na kladině udělat kotoul, všechno se to pokazilo.

Špatně jsem se natočila a místo na kladinu, jsem se překulila kamsi do boku. Když jsem dopadla na zem, ozvalo se malé ducnutí a to bylo všechno. Hudba dál hrála a rodiče okolo se smáli, dokonce i táta za kamerou, mezitím, co se máma na place strachovala, jestli nemám otřes mozku, se vyloženě popadal za břicho. Nic mi nebylo, byla jsem z tréninků zvyklá na hlavu padat neustále, ale moje show tímto skončila. Sice jsem se na kladinu vrátila a sestavu, ve které stejně následoval už jenom lehký poskok, otočka a pak ladný seskok dolů, jsem mohla dokončit, tohle ale byla banální chyba, která by se ani čtyřletým neměla stávat.

Na porotu jsem se vesele usmála, jakmile jsem se ale otočila na mámu a Julie, rozeřvala jsem se na celé kolo. No jo, já byla už od mala docela hysterka. Podle mě jsem tenkrát ale moc dobře věděla, že jsem si tímhle celou soutěž pokazila. A hlavně jsem chtěla vyhrát toho velkého plyšového medvěda, kterého nakonec vyhrála Stella Grayová. Řekla bych, že ten den započaly ty nekonečné boje o vítězství a uznání, které se potom mezi mnou a Stellou táhly až do konce. Stella totiž o dva roky později přešla do mého týmu a ačkoliv jsme byly v týmu všechny kamarádky a bavily jsme se, na place jsme každá chtěla být ta nejlepší. K tomu jsme ostatně byly vedeny.

Ani mě vy výsledku tolik nemrzelo, když jsem byla až sedmá, jako spíš ten fakt, že ten roztomilý hnědý méďa není můj. Stello, jestli tohle náhodou čteš, i když jsme si pak udělaly i daleko horší věci, ten hořký pocit, že jsi tenkrát toho medvěda dostala ty, mě stále hryže.

Máma nechtěla, abych byla zklamaná, takže jsme po soutěži zašli všichni na pizzu a do hračkářství, kde jsem si vybrala jiného méďu, který se mi ve výsledku zalíbil ještě víc, než ten výherní. Byl háčkovaný, celý béžový s černýma očima a pusinkou a na sobě měl zelený svetr. A víte co? Doteď mi ten medvídek sedí na poličce nad postelí. Pořád se na mě usmívá a zlepšuje mi náladu, stejně jako tenkrát před 13 lety té malé holce, která byla smutná, protože pokazila svou první soutěž.

A kdo ví? Třeba se to tak prostě mělo stát. Člověk nemůže být pořád jen úspěšný, někdy taky musíte spadnou. Já tenkrát spadla doslova a s odstupem času jsem za to ráda, protože jsem se tak naučila prohrávat. Kdybych totiž už ve čtyřech letech přišla na plac a všem vytřela zrak, bylo by to docela nudné. Nemyslíte?

Tohle je asi jedna z nejkratších části téhle knížky, ale přišlo mi to jako taková hezká vzpomínka takhle na Nový rok. Doufám, že jste si Silvestra užili, já vlastně nakonec celkem jo, i když se nám s kamarády víceméně zhroutily všechny plány.🙂