Poslední tóny

Kapitola 81.

Brent

Všichni ve třídě zaraženě mlčeli. To, s čím Kayla přišla, nejspíš nikdo nečekal. Silný životní  příběh a ještě ke všemu vlastní knížka? Jak to, že nám o tom neřekla?

Ticho se ovšem během pár vteřin změnilo v hlasitý potlesk. Mám pocit, že začal Owen a ostatní se k němu rychle přidávali. Měl jsem chuť si stoupnout a smeknout před ní klobouk, kdybych ovšem nějaký měl.

"Páni," vydechla slečna Morenova, "silný příběh a obrovské překvapení."

Kayla jen nejistě pokrčila rameny. Cítila se nekomfortně, to bylo vidět na první pohled. Podle mě by odsud nejraději utekla, čemuž se nedivím, protože ten strach, že jí teď půlka třídy odsoudí, musel být obrovský a taky byl oprávněný. Střední je těžká, v tom měla pravdu, ostatně jako ve všem.

"Vážně píšeš vlastní knihu? O tom nám budeš muset povyprávět."

"Je to tak," přikývla Kayla, "ale vyprávět asi moc není co. V září mi prostě přišel e-mail od majitelky nakladatelství, že se jim líbí moje texty, co sdílím na sociálních sítích a nabídli mi, abych pod jejich vedením vydala knihu. Hodně dlouho jsem to zvažovala, protože si nemyslím, že bych já byla zas tak zajímavá osoba, právě naopak, ale pak mi došlo, že mám vlastně asi dost nevšední život a na to, kolik mi je, mám, o čem vyprávět. A i kdyby to pomohlo jedinému člověku, co si třeba prochází něčím podobným, tak mi to za ty desítky hodin strávených před počítačem stojí."

V září? To znamená, že když jsem jí na té pláži říkal, že by měla vydat vlastní knihu, když zaperlila s nějakým jejím moudrem, už ji dávno psala?

"A jedná se tedy o autobiografii, jo?" vyzvídala slečna Morenova.

"No, vlastně jo. Jsou to takový střípky z mého života."

"Tak doufám, že pak dostanu autogram," usmála se na Kaylu a vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale přerušilo ji zvonění. Brunetka si viditelně oddechla a pak bez dalších slov položila papír na katedru a zmizela ke své lavici. Slečna Morenova ještě ani nedokončila rozloučení s těmi, co s ní teď ještě nemají ruštinu, a Kayla přímo vystřelila ze třídy. Měl jsem nutkání se vydat za ní, ale jakmile jsem viděl, že to napadlo taky Jane, která rychle vyběhla ven a nechala za sebou zmateného Owena, radši jsem zůstal sedět na místě.

Vrátila se až těsně před zvoněním na naši poslední hodinu, což byla právě ruština, takže jsem nakonec neměl možnost jí říct, že se nemusí bát, že bychom ji nějak odsoudili. My ne.

Nemohl jsem se pořádně soustředit. Celou hodinu mi oči sklouzávaly k lavici, kde seděla osamoceně. Byl tohle ten důvod, proč nechtěla něco víc? Bála se mojí reakce? Vážně si myslela, že by mě tohle odradilo? Protože pokud ano, je to právě naopak. Teď ji obdivuji ještě víc.

Zamračeně koukala do jejího sešitu, kam si očividně něco malovala tužkou. Nedávala pozor, ale tomu se moc nedivím. Dnes jsme dělali samostatnou práci na čtení v pracovním sešitě, protože slečna Morenova už nejspíš měla našeho povídání až až.

Zastrčila si pramen vlasů za ucho, prsty si promasírovala trapézy a po chvilce zvedla hlavu a rozhlédla se po třídě. Moment, kdy se naše pohledy střetly a ona zjistila, že ji pozoruji, nastal velice brzy. Nadzvedl jsem pobaveně koutek a kývnul hlavou skoro jako když na pozdrav. Zakroutila nade mnou hlavou a pak se zase zadívala do sešitu, ale i tak jsem zachytil, jak se mírně pousmála.

Kayla se bohužel zřejmě rozhodla pro útěk, protože jakmile zazvonilo, rychle si sbalila všechny své věci a zmizela.

"Myslíš, že se ti vyhýbá?" otočil se na mě zamyšlený Trevor.