Poslední tóny

Kapitola, kterou nikdo nečte nahlas.

Jestli máte pocit, že mě již znáte, věřte, že je ještě spoustu věcí, které jsem se neodvážila napsat. Všichni na sobě máme nějaký ten nezahojený šrám, o kterém všichni tvrdí, že se časem zahojí. Ať už si to myslíte vy sami, rodiče, nebo psycholog, všichni víme, že čas pouze bolest zmírní, nikdy jí úplně nevygumuje ze stránek té kapitoly našeho života, kterou se bojíme číst nahlas.

Chci k vám být naprosto upřímná. Tohle je moje kapitola, kterou jsem neměla v plánu nikdy sdílet s nikým jiným, než jsem já a moje psycholožka. A víte co? Já vám ji nemůžu přečíst nahlas, jen napsat, ale vy to klidně udělejte, jestli vám to pomůže s vašimi vlastními problémy...

Připravte se na ne moc hezký čtení. Minimálně pro mě to nebude nic hezkého. Kapesníky mám po ruce, protože slz bude opravdu hodně, tak snad můžeme začít.

Mám pocit, že nic necítím. Zírám do zdi a ve svých očích cítím pálivé slzy, i tak ale nic nedělám. Nevím, co dělat. Sedím v béžovém křesle, naproti mně sedí psycholožka, ke které chodím a snaží se ze mě dostat alespoň něco. Nemyslete si, já se snažím. Vím, že se mi snaží pomoct a já bych to vážně ocenila, ale mám v krku knedlík. Vlastně spíš pořádný knedl, který zaboha nemůžu spolknout.

Už je to skoro měsíc, co máma umřela. Před týdnem jsem oficiálně skončila s gymnastikou. Vyšel o tom článek v novinách. To je to vážně tak zajímavé? Jsem obyčejná šestnáctiletá holka, co nic pořádného nedokázala. Však se na mě podívejte. Sedím tady jako troska, nevím, kdy jsem se naposledy zasmála. Nemůžu spát, přes Vánoce jsem zhubla čtyři kila, jednou jsem na tréninku omdlela celkovým vyčerpáním organismu. Odvezla mě sanitka a musela jsem přes noc zůstat v nemocnici na kapačkách. Jak jsem to mohla nechat zajít takhle daleko?

„Cítím vztek," řeknu potichu po asi pěti minutách ticha. Mám vztek sama na sebe, že akorát tátovi přidělávám starosti. Vadí mi, že se nestarám sama o sebe, že za tohle jedno sezení zaplatím 20 dolarů, i když tady sotva něco řeknu. Jsem na sebe naštvaná taky za to, že jsem posrala to mistrovství, že jsem to nevydržela a nepřekousla tu bolest a jen od toho zbaběle utekla. Ono to ale nešlo. Stačilo jen cítit ten smrad tělocvičny a mně se vybavily všechny ty vzpomínky na mámu coby moji trenérku a hlavně vzor. Serou mě holky. Chápu, že jsou na mě naštvaný, že jsem to bojkotovala, ale kdyby byly tak skvělý kámošky, jak to celý ty roky hrály a předstíraly, pochopily by to. Nemusí o mě nutně roznášet drby a vylívat si svoji zlost veřejně na GWS. Vadí mi, jak každý den brečím, i když to už kolikrát bývá bezdůvodné.

„A je to vztek na koho? Nebo na co?"

A tak jsem se konečně rozmluvila. Všechno jsem to ze sebe vypustila bez jakéhokoli filtru. Ani se nedivím, že mi po tomhle sezení předepsala antidepresiva. Nejdřív za vámi přijde holka, která sotva mluví a pak to ze sebe všechno vypustí během pěti minut a k tomu neustavičně brečí, takže půlce jejího monologu stejně není rozumět. Doktorka ale vypadala, že je na tohle zvyklá, dokonce se na mě začala usmívat. Byla ráda, že jsem se konečně přestala bát mluvit o svých pocitech a já taky, i když to znamenalo, že odteď budu až do neurčita polykat denně tabletky větší než moje budoucnost. Prý by to mělo pomoct s těmi pocity nicnecítění a zároveň potlačit ty moje občasné emoční bomby. Zkrátka už nejsem jen pistole, která je nabitá a v klidu, ale může každou chvílí vystřelit. Teď mám na sobě i tlumič. Alespoň neudělám tolik hluku...

Takže ano, chodila jsem k psychologovi a brala jsem antidepresiva. Byla mi naordinována klinická deprese.

Ztratila jsem většinu kamarádů, protože jsem se uzavřela do sebe. A ty, které jsem neztratila svojí vinou, od těch jsem se sama radši odstřihla, protože jsem poznala, co jsou zač. Jeden z mála, kdo zůstal, byl i Jeremy. Zůstal, i když jsem za ním přišla s tím, že se chci rozejít. Pochopil to, zůstal jako nejlepší kamarád, a především mi neskutečně pomohl. Jeremy, říkala jsem ti to do očí už několikrát, ale miluju tě. Ne jako kamaráda, ne jako expřítele, ale jako bráchu, doktora a jednu z mých největších opor. Děkuju. Navždy.

Škola pro mě byla najednou terorem. Nikdy jsem učení nějak obzvlášť nemilovala a radši jsem se svíjela na hrazdě v tělocvičně, ale nikdy jsem tam nechodila s takovým odporem, jako na jaře tohoto roku. Všichni věděli, co se stalo. Buď mě litovali, nebo se mi smáli. Ani jedno z toho jsem neměla ráda. Navíc jsem měla pocit, že když se někdo ve škole dozví, jak jsem na tom psychicky, akorát mě budou šikanovat. Střední je těžká, ale když berete antidepresiva, je to ještě těžší. Dokonce i v ruštině, kterou miluji a v které jsem byla dobrá, protože tím jazykem mluvím od dětství, jsem se zhoršila. Moje známky a prospěch šly do kopru. O docházce ani nemluvím. Není divu, že jsem po domluvě s učiteli a vedením ukončila školní rok už v květnu a pak na ty dva měsíce odjela do Ruska za mojí rodinou. O tom ale v jiné kapitole.

Po mém návratu jsem vysadila antidepresiva. Dost mi to pomohlo, ta změna prostředí a kultury. Strašně jsem se bála se sem vrátit, ale chyběl mi táta se ségrou. Ségra byla moje hlavní motivace. Před ní jsem se snažila být silná. Chtěla jsem, aby měla pocit, že to zvládám a že se mi může kdykoliv s čímkoli svěřit. No, buďme k sobě upřímní, nezvládala jsem to. Snažila jsem se být lepidlem, co všechno dá nějakým zázrakem zpátky dohromady, přitom já sama byla rozbitá na několik malých kousků. Tori mi to ale nikdy nedávala za zlé, naopak, když viděla, že nejsem v pořádku, objala mě. V těchto chvílích za námi dost často přišel i táta a vzal nás obě do jeho medvědích tlap a uvěznil nás v jeho těsném stisku.

V momentech, jako je tenhle, jsem zase byla úplná. Něco mě slepilo a spravilo. Byla to láska a pocit naděje. Musím poděkovat Tori a tátovi za všechnu tu lásku, co mi dali. A vzhledem k tomu, že vím, že se na nás máma určitě odněkud z vrchu dívala, musím poděkovat i jí. Za všechno.

Bojím se, jak na tenhle text zareagujete. Vy, moji noví kamarádi, kteří o tomhle všem nemáte ani ponětí. Vy, moji rodinní příslušníci, kteří jste nevěděli všechny ty detaily. Vy, moji fanoušci, kterým jsem zapomněla poděkovat za všechny milé zprávy a dopisy, které přišly a stále přicházejí. Děkuji. Jestli tohle čtou moji bývalí kamarádi, spolužáci, učitelé, trenéři, soupeřky nebo členky týmu, sousedi nebo i lidé, co nemají tušení, kdo vlastně jsem, přiznávám, že se bojím. I vám, novým spolužákům, sousedům, trenérům a všem lidem, s kterými se ještě potkám.

Bojím se vaší reakce a toho, že mě opustí další. Tečou mi po tváři slzy a klepou se mi ruce. Nechce se mi věřit tomu, že jsem to vážně napsala a tím pádem i řekla nahlas, akorát svým vlastním způsobem.

Psalo se mi sice bolestně, ale na druhou stranu krásně. Nezastavila jsem se, jen jsem si dala malou přestávku na mátový čaj. Ve výsledku je to skvělý pocit, dostat to ze sebe ven.

Na závěr bych ještě chtěla říct, že teď jsem na tom již o dost lépe. Nejspíš nikdy už nebudu stoprocentně v pořádku, protože, jak jsem řekla, čas tu bolest jen zmírní, nevygumuje, ale slibuju, že se snažím být co nejvíc pozitivní, jak jen to jde.

Ale dejte si na mě pozor, už dávno na sobě nemám tlumič, tak prosím, ať nemusím zbytečně střílet! :)

Kayla