Poslední tóny

Kapitola 25.

Jeremy

Probudilo mě ostré ranní sluníčko, které se dralo přes pootočené rolety v Kaylině pokoji přímo do mých očí. Kayla nikdy rolety nezatahovala úplně, prý se jí tak líp spí i vstává.

"Už jsem zapomněl, jaký to je budit se kvůli sluníčku," zakňoural jsem, když jsem uviděl Kaylu sedět u jejího psacího stolu, jak něco hbitě sepisuje do notebooku. Vždycky jsem jí záviděl, že se naučila psát všema deseti.

"Dobré ráno, šípková růženko," otočila se na mě s úsměvem, který vás po ránu hezky nakopne. Tohle Kayla vždycky uměla, i když se o to cíleně nesnažila.

"Kolik je hodin?" Přetočil jsem se na záda a pěstmi si protřel ulepené oči. Nikdy jsem nebyl ranní ptáče. Naopak Kayla podle mě neumí vstát později než v deset.

"Třičtvrtě na osm," zadívala se Kayla na čas na jejím notebooku, "co by sis dal k snídani?"

"Ty se ptáš?" Zvedl jsem hlavu a překvapeně jsem se na ni zadíval. Kayla dělala ty nejlepší vejce benedikt, takže když jsem měl možnost si vybrat, byla to vždy naprosto jasná volba.

"Benedikt," pokývala Kayla hlavou, když jí došlo, co si moje srdce žádá. Srdce a hlavně žaludek, který na sebe upozornil hlasitým zakručením. 

"Tak fajn, dopíšu tady odstavec a jdu na to."

"Co to píšeš?" Zvedl jsem se z postele, protáhl si záda a přešel jsem za ní. 

"Kapitolu do knížky o tom, jak jsem se poprvé dostala ke gymnastice. Už jsem u toho i slzela,"  povzdechla si a poukázala na zmačkaný papírový kapesník, co ležel na stole. "Obecně u toho psaní bulím furt."

Vzal jsem ji za ramena a dal jí jemnou pusu na temeno hlavy. Kayla byla snad nejsilnější člověk, co znám. Trápila se, a to hodně, ale dokázala to v sobě potlačit a naopak byla sluníčkem v životech jiných.

"Alespoň to nepíšeš na papír a nerozmažeš si to." Snažil jsem se tu situaci trochu zlehčit a naštěstí to zabralo, protože Kayliny ramena se pod mými dlaněmi lehce zatřásly, jak se potichu zasmála.

"To jo, alespoň něco. Nic, jdu na ty vajíčka," řekla, zaklapla notebook a prudce se zvedla od stolu.

"Jo, já se převleču a hned ti půjdu pomoct." Kayla mi neodpověděla, jen kývla a zavřela za sebou dveře. Chvilku jsem tam v jejím pokoji jen stál a pozoroval svůj odraz v zrcadle. Měl bych se ostříhat, protože moje vlasy už začaly překrývat moje uši, což jsem nenáviděl. Přejel jsem si prsty přes tetování na mých pažích. Zastavil jsem se na inkoustovém obrázku nakousnutého jablka. Kayla to neví, ale tohle tetování patří jen jí. Jí a New Yorku, kde jsme si dali naši první pusu. Pravda byla taková, že jsem se mých citů pro ni nikdy nezbavil. Jasně, ta největší zamilovanost postupně opadávala, ale pořád tu něco bylo. A viděl jsem, že Kayla to tak měla taky, ale náš vztah teď funguje líp. Mícháme do toho city, ale ne tak vážně, jako když jsme spolu chodili. Nevím, jak nás dva nazvat. Přátelé? To ne, protože je to něco víc, ale zároveň ne žádní milenci ani přátelé s výhodami. Nejspíš prostě jen hodně hodně blízcí nejlepší přátelé. Asi pro to vymyslím nové slovo...

"Dobré ráno," pozdravil jsem se s Quentinem, který seděl v obýváku a četl nějaké novinky na mobilu.

"Dobré, prý sis poručil vejce benedikt?" usmál se. Taky je měl rád. Vlastně asi neznám člověka, co by ty od Kayly neměl nemiloval.

"Tak musel jsem využít situace," zasmál jsem se, "obzvlášť když se sama zeptala."

Quentin uznale pokýval hlavou. "Dobrá volba. Předpokládám, že se mnou nepůjdeš do kostela, když je tady Jeremy, co?" zakřičel směrem ke kuchyni, kde už Kayla kuchtila to mistrovské dílo.