Poslední tóny

Kapitola 10.

Brent

Procházel jsem ten zatraceně velkej barák už asi deset minut a kluky jsem stále nemohl najít. Byl jsem už snad úplně všude, teda alespoň na spodním patře a v suterénu. Do horního patra se chodilo jenom pro jinej styl zábavy, jestli víte, co tím myslím. Takže buď si momentálně všichni kluci užívali nahoře s nějakýma holkama, byli na zahradě nebo v kuchyni, nebo tady prostě vůbec nebyli. Nahoru se mi vážně nechtělo, takže jsem se raději vydal směrem ke kuchyni.

Už jsem skoro vešel dovnitř, když se odtamtud ozval velmi známý hlas. Hlas, kterej jsem zrovna teď slyšet nepotřeboval. Lux Walker. Po chvilce rozhodování jsem se nakonec rozhodl jít se tam podívat, i když mi bylo jasný, že ten, koho hledám, tam s Luxem určitě nebude. Nakonec jsem ale byl snad ještě víc překvapen, než kdyby tam seděl Trevor.
Vedle Luxe totiž seděla na barové stoličce Kayla. Když zdvihla pohled od skleničky něčeho, co nemám tušení, co bylo, a naše oči se střetly, mírně se na mě pousmála. Byl to jen takový malý úsměv, který netrval snad ani dvě vteřiny.

"Co tady chceš, Sandersi?" vrhnul po mě Walker nepříjemný pohled a tón, jakmile mě uviděl.

"Nemůžu tady snad být?" provokativně jsem pozvedl obočí.

"O co ti jde?" stoupl si a udělal krok blíž ke mně, takže vlastně i ke Kayle. Všiml jsem si, jak se odtáhla na stoličce na úplný kraj, aby se jí náhodou nedotkl. Očividně jí jeho přítomnost celkem vadila, tak nechápu, co s ním tady dělala. Její gesto mě ale dost pobavilo, takže jsem se uchechtl. Lux ovšem zřejmě vůbec nepochopil, proč jsem se smál, takže rychle vystartoval proti mně. Zastavil ho až, kupodivu dost silný, hlas Kayly, ve kterém se zničehonic ozval jemný ruský přízvuk, což bylo dost roztomilé: "Co to kurva děláš, Walkere?"

Lux se zastavil v pohybu a pomalu se otočil jejím směrem. Pořád seděla na stoličce, jenomže teď už se neusmívala, naopak, nechápavě mhouřila oči.
"Víš co? Možná bys měl jít," řekla po chvilce ticha jeho směrem, "nebo spíš půjdu já, tahle párty je stejně úplně na hovno, ani ten chlast tady není dobrej," řekla a pomalu se začala zvedat k odchodu.

Jako by Luxovi snad záleželo na tom, aby neodešla, rychle se stáhnul zpátky.
"Ne, dobrý. Já stejně musím jít nahoru," řekl a odešel, samozřejmě při tom nezapomněl narazit do mě ramenem. Všiml jsem si, jak se Kayla zamračila ještě víc, když zmínil horní patro. Já jsem nad ním jen pokroutil hlavou. Tak nějak jsem totiž neměl dost energie a vlastně ani chuť mlátit se s ním.

"Tebe bych tady nečekal." Zadíval jsem se na Kaylu, která se zase posadila. Chvíli na mě koukala jak na idiota, ale po chvilce pokrčila rameny.

"Já vlastně taky ne, tohle celý je jen jeden velkej omyl," zakroutila hlavou a naráz vypila svýho panáka, co měla před sebou.

"Stává se ti běžně, že se omylem ocitneš na párty, kde nikoho neznáš?" ušklíbl jsem se a posadil jsem se vedle ní, na místo, kde předtím seděl Lux. Nasedalo se mi tam vůbec lehce, ale nějakým zázrakem jsem to přežil.

Kayla se hlasitě zasmála. Nebyl jsem si jistý, jestli to nebylo jen tím alkoholem, ale vypadala, že jí nevadí, že sedím vedle ní.
"Rozhodně se mi to stává častěji, než tobě to, že by ses bavil s někým, jako jsem já."

Nechápavě jsem na ní pohlédl. Nechápal jsem, co tím chce říct. Kayla mi pohled opětovala, většinou jsem míval problém s tím, koukat se lidem přímo do očí, ale její oči byly tak okouzlující, že mi to nijak nevadilo.
"Jak to myslíš? S lidma, jako jseš ty?" nechápavě jsem se zeptal.

"S obyčejnýma lidma. Nikdy se s nima nebavíš, nebo alespoň jsem tě nikdy neviděla se bavit s někým takovým," pokrčila rameny. Nikdy jsem se nad tímhle nepozastavoval, ale teď, když mi to vpálila přímo do tváře, musel jsem se nad tím zamyslet. Vážně se bavím jen s lidma, co nejsou "obyčejní"? Najednou jsem se cítil strašně špatně, přitom nikdy dřív jsem to tak necítil, bylo pro mě normální se bavit jen s lidma, co to mají podobně jako já.