Poslední tóny

Kapitola 36.

Kayla

"Kaylo, holčičko," usmála se babička, když mi otevřela dveře jejich rodinného domku, a okamžitě mě uvěznila v náruči.

"Ahoj," pozdravila jsem dědu, který stál za babi a já na něj teď skvěle viděla.

"No nazdar, to je taky dost, že se ukážeš," zasmál se se založenýma rukama na hrudi. Vymanila  jsem se babiččina sevření a objala i svého dědu.

"Taky vás ráda vidím."

"Máš hlad? Dělala jsem lososa s bramborovou kaší," nabízela mi okamžitě babi. Prostě klasická babička, která vám automaticky vnucuje jídlo. Hlad jsem ale měla a ona byla skvělá kuchařka, takže jsem se nebránila. Navíc při představě lahodného lososa se mi sbíhaly sliny.

"No mňam," olízla jsem si spodní ret, "jen si umyju ruce a dám si." Babi jen kývla hlavou a odebrala se do kuchyně.

"Ty jí taky hned cpeš jídlo, však ji nech chvilku vydechnout," slyšela jsem dědu přes tekoucí proud vody. Sice ji káral, ale neříkal to nějak útočně, jen si tak povzdychl.

"Však od toho jsem babička," umlčela ho rychle. Musela jsem se nad nimi zasmát. Neustále se popichovali a chovali se často jako malí, ale i po těch několika desítkách let, co spolu byli, pořád sršeli láskou. V dnešní době se to zdá skoro až nereálné.

Totálně přejedená jsem se sesunula do hnědého křesla v obýváku a pořádně jsem si oddychla. Babička už očividně začala zdobit na Vánoce, i přesto, že bylo teprve pátého prosince. V oknech visely velké světelné hvězdy, na konferenčním stolku byl adventní věnec, na kterém hořela první svíčka, kolem zábradlí byl omotaný umělý řetěz jehličí a na krbu viseli dvě punčochy i přesto, že  prarodiče letos budou na svátky u nás. A to nejlepší bylo, že na stolku přede mnou stál talířek s detailně nazdobenými perníčky. Babička zkrátka Vánoce zbožňovala a v pečení a dekorování se vyžívala.

"Vypadá to tu jak v nákupáku, že?" Děda si s hrnkem čaje sednul do křesla naproti mě. "Straší s tím už od díkuvzdání."

"Však je to hezký," zakousla jsem se do perníkového stromečku, "a když ji to baví, tak ji nech."

"Divím se, že mě ještě neposlala do garáže pro stromek," zasmál se.

"Ten tu právě chybí," popíchla jsem ho, "možná byste ho měli vytáhnout."

"Já zapomněl, že vy dvě jste jak přes kopírák," pokroutil nad tím hlavou, "jedna horší než druhá." Děda nikdy tuhle přehnanou nadšenou nechápal. Co se týče Vánoc, byl tak trochu Grinch. Ale o to víc podle mě babička dekorovala, dělala mu to trochu naschvál. A dědovi nezbývalo nic jiného, než mít světýlka na domě už na konci listopadu. Naše babi je totiž neoblomná a když si něco umane, musí být po jejím.

"Už máš nakoupené dárky, Kaylo?" Objevila se jmenovaná v obýváku a nesla dva hrnky kávy. Jeden mi podala a pak ještě odběhla pro další talířek s cukrovím, tentokrát vanilkové rohlíčky a linecké. "Mám zatím jen tři druhy."

"Babi," zasmála jsem se, "buď naprosto v klidu, my doma nemáme vůbec nic. Nebo teda adventní věnec jsme s Tori nějak umotaly, ale toť vše. A z dárků mám něco málo pro Tori a pro Jeremyho. Všechno ostatní musím ještě nakoupit, ale mám alespoň nápady pro vás dva a Jane, moji kamarádku."

"To babi už má všechno nakoupené a dokonce i zabalené," povzdychl si děda.

"Ale prdlajs, to ještě zdaleka není všechno," opravila svého muže.

"Ale nakupuješ to už od léta," zabrblal, "však to zabírá celou skříň na chodbě."

"Nepřeháněj," babička se zatvářila ukřivděně, "raději si dej cukroví." Posunula k němu talířek s rohlíčky a děda se spokojeně pro dva natáhnul. Jednou chci mít takovou lásku, jako mezi sebou mají oni dva, prosím.

Po nedělní vydatné snídani nás čekala mše v kostele, protože oba prarodiče byli věřící a do kostela chodili pravidelně. Už jsem v kostele celkem dlouho nebyla, ale nevadilo mi tam chodit. Já osobně jsem nebyla ani plně věřící, ani ateista. Byla jsem zkrátka někde mezi a vždycky jsem tvrdila, že věřím, ale ne nijak extra. Sem do medfordského kostela jsem ale chodila ráda, protože byl zevnitř krásný a navíc zde byly obrovské varhany, které se vždycky rozezněly široko daleko. To jsem obdivovala už jako malá.

Po mši jsme vyrazili do centra, děda za jeho známým, který byl zrovna v nemocnici, a tak ho zašel navštívit, a já s babi na nákupy. Během dvou hodin jsme prošmejdily pomalu celé nákupní centrum, a nakonec jsme, obě ověšené taškami plnými všelijakých vánočních i nevánočních dárků, dorazily do útulné kavárny poblíž nákupáku. Byl čas na zákusek a kávičku.

"Jsi spokojená?" zeptala se babi, když si usrkla ze svého šálku.

"Jo, ještě něco doobjednám, ale myslím, že jsem na Vánoce téměř vybavená," usmála jsem se na ni a ukrojila jsem si kousek svého dortíku.

"Tak ještě, že tak. Jsem ráda, že si mě vzala s sebou, protože jinak bych nevěděla, co vám s Tori dát, už nejsem v obraze, co je teď trendy."

"Já bych, babi, řekla, že ty jsi v obraze možná ještě víc než já. Však ty jsi taková moderní babička."

"Moderní babička jo?" propukla v hlasitý smích, který byl nakažlivý, takže jsem se taky začala smát.

"No a ne snad? Však jak sis dneska zkoušela ty třpytivý šaty, vypadala si jako čerstvá padesátnice." Babička celkově nevypadala na to, že má šest dvojčat, z toho její nejstarší vnučce je dvacet. To mi připomíná, že jsem se s Kimberly, mojí sestřenicí, už vážně dlouho neviděla. Naposledy právě na velké rodinné oslavě, kdy jsme v létě slavili její dvacetiny a babiččiny sedmašedesátiny.

"To jo, padesátnice určitě," ironicky se ušklíbla.

"Fakt ale, úplná kočka jsi. Navíc ti sedí ta hnědá na vlasech."

"To ty nám rosteš do krásy, holčičko. Nějaký chlapec se o tebe beztak zajímá, ne?" potutelně se uculila.

Musela jsem si povzdychnout. Což o to, zajímalo se jich asi rovnou několik, ale nedá se říct, že  bych se o někoho z nich nějak výrazně chtěla zajímat já. "Tak někdo by se našel, ale je to složitý."

"Je zadaný?" Občas jsem měla pocit, že babička umí číst myšlenky.

"Jeden z nich jo," připustila jsem. "Ale ten jejich vztah je ještě horší než horská dráha."

"A ty ho máš ráda?"

"Já nevím, babi," povzdychla jsem si, "na jednu stranu asi jo, docela dobře jsme si rozuměli, ale na druhou stranu poslední dobou to mezi námi spíš skřípalo. A navíc ta jeho holka je taková pipka, od který si on ale nechá vyloženě srát na hlavu, takže ani nemá cenu nad ním přemýšlet  jako nad možností."

"A kdo určuje, co má cenu a co ne? Stačí to moc nehrotit a ono se to nějak vyvrbí, uvidíš." Babička stiskla moji dlaň a já jí stisk pevně oplatila. Palcem jsem s úsměvem přejela po prstýnku se zeleným kamínkem, který babička nosila, co si pamatuji. V tenhle moment jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že ji ještě mám. Sevřela jsem její dlaň ještě pevněji, protože jsem najednou dostala strach z toho, že tu jednou s dědou nebudou.

"Mám tě ráda, babi." Cítila jsem, že jí to musím říct.

"Já tebe, včelko," usmála se na mě a pohladila mě svou vrásčitou rukou po tváři. Opřela jsem se na chviličku tváří o její dlaň a úsměv jsem jí opětovala. Oslovení včelko se pro moji osobu ujalo u obou prarodičů, nejenom u těch ruských.

Pár babiččiných mouder pro vaše úterý. 😉 Taky někdy dostanete strach, z toho, že jednou budete muset říct svým blízkým sbohem? Měli bychom si projevovat city častěji, nikdy totiž nevíme, kdy dostaneme poslední možnost. Nechci to tady zdlouhavě řešit, ale myslím, že každý bychom se teď měli zvednout a říct někomu, že ho máme rádi.😊