Poslední tóny

Kapitola 66.

Brent

Jakmile jsme s Trevorem vešli od bistra, okamžitě jsem je uviděl. Partu pěti děcek, co seděli v jídelním boxu přímo naproti vchodu. Automaticky jsem začal couvat, poslední, co jsem potřeboval, je vypadat tak, jak momentálně vypadám vedle Jeremyho, který jako vždy hovořil s celým kroužkem. Všichni ho měli rádi.

Už jsem si dělal naděje, že odsud dokážu nepozorovaně utéct, ale v ten moment Kayla otočila hlavu naším směrem a zároveň mi Trevor položil dlaň na rameno a popostrčil mě kupředu. Kayla kývla hlavou jejich směrem a Trevor se rozešel právě k jejich stolu. Mě tlačil před sebou, abych mu neutekl. No jasně, proč mě to vůbec překvapuje? Ti dva jsou spolu očividně domluvení.

"Trevore, pusť mě! Tohle jsme si nedomluvili," otočil jsem se a rozešel se pryč, on mě ale zase zastavil.

"My dva možná ne, ale to nic nemění na tom, že si musíte promluvit," řekl pevným hlasem a zase mě zatlačil jejich směrem.

"Nemůžu tam jít takhle. Vždyť vypadám hrozně," hlesl jsem, když mi došlo, že mi odsud nedovolí odejít. Leda by se mi povedlo utéct, až na chvilku přestane být v pozoru.

"To je tvůj problém, kámo," s úšklebkem mě poplácal po tváři, "Kayle to ale určitě vadit nebude, to se neboj."

Bez dalších slov mě prakticky dotáhl až k nim, čímž totálně zhatil moje plány na nenápadný útěk. Šesti lidem uteču asi jen těžko.

"Ahoj, nebude vám vadit, když se přidáme, že ne?" nadšeně prohlásil Trevor a už si sedal na volnou židli v čele stolu, takže pro mě zbylo jen místo vedle Jane a naproti Kayle. S povzdechem jsem tedy počkal, až budou souhlasit, že si můžeme přisednout, protože na rozdíl od Trevora jsem slušně vychovaný, a pak jsem si sednul na ono místo.

"Ahoj," pozdravila nás Kayla oba, ale koukala při tom na mě. Já se snažil jejímu pohledu vyhýbat, co jen to šlo, takže jsem svůj tichý pozdrav věnoval spíš dřevěné desce stolu. Ani jsem se nestačil pořádně vzpamatovat z toho, že jsem zase mezi lidmi a už u nás stála servírka, aby převzala naši  objednávku. Naštěstí jsem věděl, že chci burger s hranolkama a velkou Colu, takže pro mě nebyl problém si objednat hned.

Trevor se začal s Jeremym bavit o basketu, já spíš jen poslouchal rozhovor Jane, Owena a jeho přítele. Kayla zarytě mlčela a věděl jsem, že čeká až se na ní podívám. To jsem ale momentálně nedokázal. Styděl jsem se. A bylo mi trapně. A Trevor mi tím, že mě sem dotáhl vůbec nepomohl.

Periferně jsem zahlédl, jak si Kayla hraje s prstýnkem na jejím prsteníčku, skoro jako by vyčkávala, až mi to jednou ujede a navážu oční kontakt. Ona je trpělivá, to vím moc dobře. A taky vím, že je schopná čekat tak dlouho, dokud se to opravdu nestane. Cítil jsem tíhu jejího pohledu na své osobě. Byla jako divoká šelma, co čeká na svoji oběť. Měla i takové kočičí tajemné oči.

"Tohle mě nebaví," prohlásila najednou a zvedla se z lavice, na které seděla.
"Nemůžeme si jít ven promluvit?"

Tak Brente, teď není cesty zpět. Teď musíš souhlasit, říct ne by bylo divné. Konečně jsem k ní zvednul oči a přikývl. Popadnul jsem svoji bundu a taky jsem se zvednul. Společně jsme vyšli ven na takovou terasu, co se táhla kolem celého bistra a sedli jsme si tam na lavičku.

"Chtěla jsi mluvit, tak mluv," řekl jsem asi hnusněji, než jsem zamýšlel, protože jsem si všiml, jak se jí v očích mihla nejistota. A ona jen tak nebývala nejistá.

"Nebudu se ti omlouvat znova, už jsem to udělala několikrát a vzhledem k tomu, že ani nedokážeš odpovědět na zprávu, že žiješ, tak nějak jsem pochopila, že o moji pozornost a omluvy nestojíš," začala potichu. Koukala přitom před sebe na pláž, kde mírné vlnky narážely  do pobřeží. Zima už byla naprosto pryč, venku by se dalo chodit snad i jen v mikině. Kalifornie byla zpět.