Poslední tóny

Kapitola 80.

Kayla

Celý pátek jsem byla jak na trní. Žaludek jsem měla už od dopoledne stáhnutý, takže jsem se v rizotu, co bylo na oběd, jen tak přehrabovala vidličkou, pár zrníček rýže jsem strčila do pusy, ale necítila jsem žádnou chuť. Teď jde o to, jestli to bylo mojí nervozitou a faktem, že nemám na jídlo ani pomyšlení, nebo špatnou úrovní kuchyně školní kantýny. Řekla bych, že na obojím je kousek pravdy.

Po obědě jsme měli volnou hodinu, potom následovala ona osudná angličtina, kde mám dnes jisté, že přijde na čtení a hodnocení mojí ročníkové práce. Měla jsem ten text napsaný dobře a snad i poutavě, v tom jsem si věřila. Tady ovšem nešlo o známku, tady jde o moje přiznání, které se hodlám vyřknout veřejně před celou mojí třídou. A nikdo o tom neměl ani ponětí, ani moji kamarádi, proto jim moje podrážděná nálada nejspíš připadala celý den zvláštní.

Owen viděl, že jídlo dneska u mě nijak neuspělo, takže do mě prakticky na sílu nacpal jeho ovocnou müsli tyčinku, prý abych v sobě měla alespoň nějaké jídlo, aby kdybych náhodou zvracela nervozitou, nevyšla ze mě jenom voda, to je prej nechutný. Nevím nevím Owene, voda s kousky müsli tyčinky mi nepřijde o moc lepší, ale budiž.

Dvacet pět minut po začátku hodiny přišla řada na Jane, která svým vyprávěním o její divné fóbii z burákového másla pobavila celou třídu a dostala zaslouženě jedničku. Pak šel přednášet Stephan, který byl třináctka, což znamenalo, že pak už budu muset s kůží na trh já. Dlaně se mi pomalu začínaly nepříjemně potit a moje srdce bilo o sto šest.

"Dobře, Stephane, musím říct, že jsem ráda, že sis vybral téma o americkém školství, protože já  osobně mám zkušenosti pouze jako učitelka a zajímá mě, jak to vidíte vy jako studenti, jelikož si  jsem jistá, že student v Americe má úplně jiné názory než student u nás v Rusku. Díky za práci, takhle z poslechu se mi moc líbila, ještě si ji pořádně přečtu, ale mám pocit, že hodnocení bude velmi kladné," hodnotila práci mého spolužáka slečna Morenova.

No, je na čase začít definitivně panikařit. Do konce hodiny zbývalo dvanáct minut, takže si myslím, že taky půjdu dnes jako poslední. To nebylo dobré. Kdyby šel ještě někdo po mně, lidi eventuálně zapomenou ty nejhorší detaily, co se jim hodlám říct a nebudou se potom tak moc vyptávat, takhle se tomu nevyhnu.

"Dále poprosím Kaylu, aby nám šla přečíst její ročníkovou práci," slečna Morenova mě vyzvala před tabuli a pořádně se na mě usmála. Zřejmě viděla na mojí tváři ten nejistý výraz a snažila se mě podpořit. Dokonce i Jane se na mě otočila a ukázala mi, že mi drží palce, a to vůbec nevěděla, jak moc tohle budu potřebovat, protože neměla ani tušení, o čem chci dneska mluvit.

Nervózně jsem se postavila a rozhlédla jsem se po třídě. Většina lidí zírala přímo na mě, což pro můj psychický stav bylo ještě horší. Nebylo pro mě normálem, že bych se bála vystupovat před publikem. Běžně jsem dávala rozhovory, mluvila jsem s novináři na mistrovství, když mě občas trenéři vzali na tiskovky, byla jsem v na interview v jednom rádiu, párkrát jsem byla hostem v nějakém podcastu, zkrátka mám pocit, že k publiku a větší skupině lidí mluvit umím, ale teď to bylo jiné.

Tohle nebyli cizinci, co mě potkají jednou v životě a pak už nic. Tihle lidé mě vídají každý den a po přečtení mé ročníkovky se to nezmění. Pořád s nimi budu muset být v kontaktu, jim jen tak neuteču a neschovám se před nimi. Bohužel.

A slova, která jsem se jim rozhodla říct, rozhodně mohla způsobit to, že mě odsoudí a už se mnou v životě nebudou chtít promluvit. V životě jsem se do podobné situace dostala už tolikrát, dokonce i s těmi nejbližšími "kamarády", že jsem na to vlastně byla připravená a počítala jsem s tím, že se to může stát, což je dost smutné.

Křečovitě jsem svírala papír, kde jsem měla svoji práci vytisknutou a pomalým krokem jsem došla až před tabuli a tam spustila svoji úvodní řeč: "Chtěla jsem jen říct na začátek pár slov, abych mohla objasnit, proč moje práce vypadá tak, jak vypadá."

Na chvilku jsem se odmlčela, abych popadla dech. Najednou jsem měla pocit, že se v místnosti vůbec nedá pořádně nadechnout. Je tu dvacetkrát Charlie, pamatuj Kaylo! To je přeci splněný sen každé holky!

"Rozhodla jsem psát text na téma Co o mně ještě nevíte, protože jsem si uvědomila, že vy toho o  mě nevíte spoustu, ačkoliv někteří možná máte máte opačný pocit." Po těchto slovech jsem věnovala významný pohled brunetovi se šedýma očima, co seděl na jeho místě u okna, protože jsem tím tak trochu narážela na naši podzimní hádku. Vypadalo to, že moc dobře pochopil, protože se ušklíbl a zakroutil nad tím hlavou. Tohle malé gesto pro mě tak trochu odlehčilo tuhle nelehkou situaci, do které jsem se dobrovolně řítila bleskovou rychlostí.

"Pravda je taková, že já jsem tohle nepsala za účelem, abych vám to teď tady četla. Ve své práci budu mluvit o tom, že ta slova, která jsem napsala, vám bohužel nemůžu přečíst nahlas... Ale já vám je teď nahlas přečtu. Přijde vám to divné? Tenhle text jsem ve skutečnosti napsala už někdy v lednu, kdy témata ročníkovek ještě vůbec nebyla známá, a to čistě z toho důvodu, že už od září píšu svoji vlastní knihu a tohle bude jedna z nejdůležitějších kapitol v ní."

Třídou to začalo různě šumět. Většina nejspíš byla dost překvapená a vůbec to nečekala, což se ani nedivím, protože jsem to nikomu ze třídy neřekla, ani Jane s Owenem. Ti mě teď propichovali nevěřícími pohledy, ostatně jako téměř všichni spolužáci i slečna Morenova.

"Je to tak, píšu vlastní knihu, vlastně jsem už téměř dopsala a teď už to můžu říct, protože do konce května ji musím kompletně dopsat, poslat na závěrečnou korekci a pak do tiskárny, aby nejspíš v říjnu mohla vyjít. A když jsem se dozvěděla o tomhle tématu, došlo mi, že kapitola, kterou jsem paradoxně pojmenovala jako Kapitolu, kterou nikdo nečte nahlas, je perfektní. Ale už to nebudu déle zdržovat a jdu na to, jinak bych tady mohla stát ještě pozítří..."

Oficiálně zahajujeme naše poslední 4 týdny s touhle knížkou :(

Jinak pokud jste psali přijímačky, tak doufám, že to nebylo moc těžké a držím palce, ať se dostanete, kam chcete.