Poslední tóny

Kapitola 74.

Brent

Kupodivu jsem usnul v pohodě, naopak mě ten podcast celkem bavil a asi chápu, proč to má Kayla tak ráda. Když jsem se teda vzbudil asi ve tři ráno, lekl jsem se ale pořádně, než mi došlo, proč neležím o samotě ve své postýlce. Že by mě někdo unesl?

Včelce se nejspíš nějak podařilo vymanit z mého sevření, protože ležela pod svou dekou na své půlce postele a pravidelně oddechovala. Celkem škoda, ale tak alespoň se oba vyspíme bez toho, aniž bychom si leželi na různých částech těla a pomalu je odkrvovali.

Podruhé jsem se vzbudil až ráno. Můj telefon hlásil 8 hodin, což je na mě až nezvykle brzo. Místo vedle mě už bylo prázdné, deka úhledně složená, což mě nijak nepřekvapovalo. Kayla o sobě několikrát řekla, že je ranní práče. Pochyboval jsem o tom, že někdo další bude vzhůru. Byly prázdniny a už když jsme tady byli na podzim, tak nikdo nevstával dřív než v devět. Asi třikrát se mi dokonce stalo, že jsem tenkrát byl vzhůru jako první a pak jsem seděl sám v obýváku a koukal na televizi. To stejné teď nejspíš musela dělat Kayla, a jelikož jsem nechtěl, aby se tu s námi  nudila, tak jsem si naposled promnul oči a pak se rozhodl vylézt z postele.

Převlečený jsem kráčel dolů po schodech do chodby, kde byla tma. Dveře do kuchyně byly zavřené, což ale dávalo smysl, zřejmě nás nechtěla rušit, i když cinkání nádobí by nahoru slyšet nebylo. Jenže kuchyně byla prázdná, stejně tak obývák. Dveře do koupelny zamčené nebyly a vevnitř nikdo nebyl. Marně jsem hledal nějaký lístek se vzkazem, ale nikde nic.

Kampak jsi zmizela, včelko?

Vytáhl jsem mobil a začal psát zprávu. Nejspíš se šla někam projít, nebo běhat, to by mě nepřekvapovalo. I tak jsem ale začal psát až přehnaně starostlivou zprávu typu: Jsi v pořádku?
Pokroutil jsem nad sebou hlavou a zprávu smazal. Nebuď stíhačka, Brente!

B - už ses od nás rozhodla utéct?

Na odpověď jsem kupodivu nemusel čekat dlouho. Za chvilku mi přišla fotka nějakého starého páru na vycházce v místním parku.

K - běhám..

Jak říkám, nijak mě to nepřekvapuje. Protože jsem ale netušil, co tu teď budu dělat sám, rozhodl jsem si vzít misku s cereáliemi a mlíkem a zasednul jsem k televizi. Cítil jsem se trochu divně, když vezmu v potaz, že Kayla si teď někde běhá a já tady budu líně sedět na zadku, ale já si to vynahradím někdy jindy.  Měl jsem v plánu se domluvit s klukama, že bychom třeba zítra zašli do posilovny. Věřím, že holkám by se líbil nějaký den čistě pro ně. Teda nevím jak Vivien, ale Kayla s Haylie si podle mě docela rozuměly. Jen ta Vivien nám to tu trochu kazila no. Nebo trochu... Dost.

"Dobré ráno?" překvapeně mě pozdravil Trevor, když se po pár minutách, co já jsem koukal na pohádky, objevil v průchodu do obýváku. Na to, jak Trevor furt byl všude pozdě, vstával docela brzo.
"Co tu děláš o samotě?"

"Koukám na pohádky," ušklíbl jsem se na svého nejlepšího kamaráda, který když uviděl, že dávají Želvy Ninja, okamžitě zasedl na gauč vedle mě. Ano, opravdu nám je osmnáct. A co? Želvy Ninja jsou pro všechny.

"Kayla spí?" zeptal se, když mu došlo, že tu nikde není.

"Běhá," zasmál jsem se. Trevor nad tím jen protočil oči.

"Někdy by si taky měla dát pohov, však ona sportuje neustále," poznamenal. Je pravda, že Kayla podle mě nedokázala prožít den bez toho, aniž by se alespoň neprotáhla.

"Řekl bych, že to tak má zažitý z dětství," pokrčil jsem rameny, "nebo ne jenom z dětství, ale pamatuju si, že mi jednou říkala, jak to vypadalo, když se chystala na mistrovství a to pomalu ani nespala."