Poslední tóny

Kapitola 75.

Brent

Ráno jsem místo vedle mě čekal opět prázdné, proto jsem byl velice překvapený, když jsem rukou jen tak zašátral poslepu vedle sebe a reálně jsem ucítil její ruku. Prudce jsem otevřel oči, jen abych se střetl s jejím překvapeným pohledem. Zřejmě nechápala, proč po ní ráno chmatám. Já jsem byl ale překvapený kvůli tomu, že na hlavě měla položený mokrý ručník, kterým si chladila čelo.

"Promiň, čekal jsem, že už budeš pryč. Co se děje?"

"Bolí mě hlava, a navíc když jsem se zvedla z postele, tak mi začala téct krev z nosu, tak se tím snažím trochu zchladit a probrat," řekla s už zase zavřenýma očima.

"A chceš něco donést?" pohotově jsem se zvedl z postele, až jsem jí tím možná trochu vyděsil, jelikož zase prudce otevřela oči.
"Třeba čaj, nebo nějakej prášek?"

"Prášek nechci," zakroutila hlavou, "ale mohl bys mi to znovu namočit ve studený vodě?"

Beztak včera nastydla, jak šla s tou mokrou hlavou, za což můžu i já. Mám chuť si dát facku. To aby se pořádně vypotila a ideálně usnula, to mi na bolest hlavy a malátnost vždycky pomáhá nejvíc.

"Děkuju," vděčně se na mě usmála, když jsem jí podal ledový ručník. Ještě než si ho položila na čelo, stihl jsem tam strčit ruku, nad čímž ona jen protočila očima.

"Vždyť ty skoro hoříš," nespokojeně jsem konstatoval po chvilce, co jsem ošahával její čelo a tváře.
"Měla by ses vypotit a ideálně si vzít alespoň něco na sražení tý teploty, kterou jsem si víc než jistej, že máš."

"Ty jseš najednou i doktor, jo?" zamumlala nezaujatě a připleskla na mou dlaň, kterou jsem stále měl na jejím čele, mokrý ručník.

"To nejsem, ale očividně nejseš úplně v pořádku," starostlivě jsem konstatoval.

"To teda nejsem no," hořce se zasmála a mně bylo hned jasné, že teď nenaráží na bolest hlavy.

"Víš, jak jsem to myslel." Zamračil jsem se na ni. Vím, že měla spoustu psychických problémů a chápu, že ten život s tím asi není úplně růžový, ale taky bych řekl, že těmahle řečma a narážkama si nijak nepomáhá, spíš naopak.

"A ty víš, jak jsem to myslela já." Na chvilku si dala ručník pryč z obličeje, aby na mě mohla mrknout.

"Vím, ale já teď mluvím o bolesti hlavy."

"Alespoň se navzájem chápeme, to je základ. Já slibuju, že se budu snažit usnout a prospat se z toho. Ale nechci do sebe cpát prášky. A potit se taky nechci, to zvládám i když jsem takhle zakrytá peřinou."

"I tak ti půjdu udělat čaj," nenechal jsem se odbít.

Nehádala se se mnou. Už pochopila, že já se jen tak nevzdám, což by normálně neudělala ani ona, ale zřejmě jí opravdu nebylo moc dobře, protože nad tím jen mávla rukou a zase si zakryla obličej ručníkem.
Už jsem byl na odchodu, když jsem si na křesle všiml mojí mikiny, kterou tam včera po návratu odložila. Něco na tom, když má holka vaše oblečení, je prostě zaprvé roztomilé a zadruhé vtipné, takže jsem béžový kus látky vzal do ruky a hodil na ní.
"A vezmi si alespoň tu mikinu, ať se potíš alespoň trochu."

Něco chtěla namítnout, nejspíš to, že se odmítá potit v mojí mikině, ale nedal jsem jí šanci. Věnoval jsem jí významný pohled, pod kterým nakonec rezignovala, a přece jenom si ji oblékla, takže já jsem mohl spokojený vyrazit pro čaj.

"Dobré ráno," vesele mě pozdravila Haylie s Trevorem, co už seděli u stolu a snídali.

"Dobré," pozdrav jsem oplatil a začal jsem připravovat velký hrnek mátového čaje, o kterém vím, že ho Kayla má ráda.