Poslední tóny

Kapitola 24.

Jeremy

Ležel jsem na tvrdé zemi v šatně na Franklince a čekal, než mi Kayla rozmasíruje moje bolavé lýtko. Ještě, že ji mám a ona dává pozor, když ji masíruje její táta, protože pak může dávat do pořádku i mě.

"Kde sis to natáhnul?" zeptala se, když prsty přejížděla po mém svalu a lehce ho zatlačovala dolů. "Máš to úplně zatuhlý."

"Asi při běhu." Zatnul jsem zuby, protože zrovna zatlačila na to nejvíc bolestivé místo. Ta hřejivá masážní mast smrděla naprosto otřesně.

"No já ti to asi zkusím zatejpovat, ale v tom nejsem žádnej odborník, koneckonců ani v tom masírování, tak doufám, že tě to potom nebude bolet ještě víc."

"Beztak to zvládneš," usmál jsem se do podlahy. Kayla by si se svými schopnostmi a znalostmi, které pochytila od táty měla víc věřit, byla v tom dobrá. Kayla se nejistě zasmála a pak už jsem cítil, jak mi na nohu lepí tejpu. Hezky na moje chlupaté nohy, už teď cítím tu příšernou bolest, která přijde, až to budu odlepovat.

"Budeš k tomu mít i depilaci zdarma," zasmála se Kayla a tejpu mi ještě víc uhladila, aby šla hůř odlepit.

"Přesně to jsem si teď říkal, že to bude ukrutná bolest."

"Nemáš být chlupatej jak gorila," zasmála se Kayla a když se zvedala ze země, na které klečela, flákla mě přes zadek. Mezi námi dvěma naprosto normální věc.

"Ty vole," zasmál jsem se chytl se za pravou půlku zadku. Docela to bolelo. Kayla se nezdá, ale  má ránu. Nic mi na to neřekla, jen se zaculila a poslala mi vzdušnou pusu. S úsměvem a zakroucením hlavy jsem se zvedl, vzal jsem si dres, ručník a flašku s vodou a společně jsme se vydali za ostatníma klukama, kteří na mě jako na kapitána už čekali na konci chodby u vchodu do tělocvičny. Tam jsme čekali vždycky. Franklinka z našich společných zápasů vždycky dělala velký haló, takže jsme oba týmy museli čekat tam na konci chodby, než naše týmy vyhlásí nějakej týpek do mikrofonu, pak až můžeme nastoupit na hřiště a máme půl hodiny na rozcvičení, než se začne hrát. Přišlo mi to jako zbytečné divadlo, ale zároveň to byla docela zábava, obzvlášť, když jsme si při tom čekání s týmem Franklinky vyměnili několik poznámek.

Jakmile jsem otevřel dveře, střetl jsem se pohledem s Brentem Sandersem, který stál před dveřmi jejich šatny s tou jeho Violet. Kayla mi řekla o všem, co se mezi nimi stalo, takže jediný, co jsem mohl udělat bylo, že jsem mu věnoval naštvaný pohled a pak si ho podat na hřišti. Nebo jako mohl jsem mu ještě vrazit pěstí, že na Kaylu byl hnusnej, ale ona sama by to nechtěla. Všiml jsem si, že i Kayla jen protočila očima při pohledu na ty dva a neměla potřebu to nijak komentovat, takže i já jsem udržel jazyk za zuby a nic jsem mu neřekl. 

"Koukám, že už jsou zase spolu," prohodil jsem tiše, když jsme byli pár kroků od nich. Na konci chodby jsem už viděl hlasitý hlouček kluků v modročerných tričkách, jak na mě čekají. Tým Franklinky tam ještě nebyl, takže museli být ještě v šatně. To se mi potvrdilo, když jsem za sebou po chvilce uslyšel hlas jejich trenéra Clause, který se i s ostatními vynořil na chodbu.

Kayla nezaujatě pokrčila rameny. "Upřímně? Mně už jsou oni dva úplně u prdele. Ať si dělají, co chtějí."

Souhlasně jsem pokýval hlavou. Naprosto jsem ji chápal a jsem rád, že to tak bere.

"Moroshkinová!" ozval se zpoza nás hluboký hlas, který nepatřil samozřejmě nikomu jinému, než je pan Claus. "Proč na sobě nemáš fanklubový triko?"
Kayla si hlasitě povzdechla a všiml jsem si, jak zatnula pěsti. Ajeje, Clausi, čekej upřímnost...