Poslední tóny

Kapitola 44.

Kayla

V pondělí na tréninku jsem ronila nejenom pot, ale i slzy a krev. Dobře, s tou krví to nebylo zas tak vážné, jen jsem si strhla stroupek po pupínku na bradě, ale tak pro efekt jsem to musela zmínit.

Pot, ten u mě byl téměř na každém tréninku. Vždycky jsem záviděla holkám, co se zkrátka nepotí a po tréninku jsou pořád tak krásné, jako když na něj přišly, ale já jsem tohle bohužel nikdy nezažila. Občas mi stačilo se jenom soukat do těch těsných trikotů a už mi bylo nehorázné teplo. Zase jsem si alespoň říkala, že z mého oroseného čela jde vidět, že jsem na tréninku něco dělala.

No a slzy, ty byly bohužel také dost časté. Nekonečné padání doprovázené ukrutnou bolestí se bez slz holt někdy neobešlo. V pondělí ty slzy ale byly jiné. Byly z radosti a nadšení.

V tělocvičně jsem byla poprvé po dvou týdnech a zároveň také naposled před vánočními prázdninami, možná proto jsem do toho dnes chtěla dát všechno. Konec ledna, kdy jsem měla vystoupit na té charitativní akci, se blížil mílovými kroky a já pomalu začínala být nejistá a nespokojená se svou sestavou. Navíc teď jsem dva týdny netrénovala kvůli antibiotikům a řekla bych, že moje tělo tou nemocí bylo značně oslabené.

Na druhou stranu, z minulosti o sobě vím, že nejlepší výkony jsem vždycky podávala například  po zranění. Vždycky jsem byla při návratu po nemoci nebo zranění tak nadšená, že už zase můžu cvičit, že jsem v tělocvičně už několikrát málem nechala duši. Pauzy mi zkrátka prospívaly...

O tom jsem také přesvědčila Terence, který byl ochoten mi na mých pondělních individuálních trénincích pomoct. On vždycky věděl nejlépe, co je špatně a jak to napravit, takže jsem za něj byla vážně vděčná. Vůbec mi nevadilo, že mi prakticky pořád stál za zadkem a kecal mi do všeho, co jsem měla v plánu udělat, čemuž se upřímně divím, protože normálně nezvládám, když mi ostatní kecají do mých věcí a plánů. Terence ale měl zkušenosti a mám k němu respekt. Nejenom jako ke gymnastovi a trenérovi, ale jednoduše jako ke staršímu člověku, který měl životní zkušenosti.

Už dlouho jsem chtěla něco vyzkoušet, ale ještě jsem nedostala dostatek odvahy se od toho pustit. Mluvím o full-outu, skoku, který je na prostných zkrátka vyšší laťka. Někteří na něj trénují několik let a pořád se jim nedaří. Mně se ho už párkrát skočit podařilo. Vlastně to byl prvek, který mi zajistil výhru na kontinentálním mistrovství a dostal mě na svěťák. Jenže to bylo před dvěma roky, moje forma teď nebyla ani zdaleka na tak vysoké úrovni jako tenkrát. I tak se o to moje tvrdohlavé a sebevědomé já neustále pokoušelo. A teď jsem zničehonic uvnitř sebe cítila neskutečnou jistotu.

Ta nezmizela, ani když do místnosti vpadl celý basketbalový tým. Naopak, možnost, že můj pokus uvidí i někdo jiný než je jenom Terence, mě ještě více nabudila. Samozřejmě to všechno taky mohlo dopadnout naprostou katastrofou, to jsem moc dobře věděla, ale nějak jsem si to vůbec nepřipouštěla. Vždycky jsem to měla v hlavě nastavené tak, že když si v něčem budete vážně věřit, tak to zvládnete.

Terencovi jsem neřekla, co mám v plánu, protože by mě od toho akorát odrazoval. Neriskuj tolik! Chceš se zranit? Úplně v hlavě slyším jeho varování. Jen jsem si zkrátka počkala na rychlejší rytmus, naposledy se pořádně nadechla a vydechla a pak jsem se rozeběhla po odpružené podlaze na prostné směrem do středu. 

Dvojité salto s vrutem, odrazit se z pravé nohy a mít neskutečnou rychlost při zakončení, to všechno mít naprosto pod dohledem a perfektně dopadnout. Soustředila jsem se jenom na tenhle postup, co zněl v mé hlavě. Už jsem to uměla nazpaměť jako básničku. Jinak jsem v hlavě úplně vypla.

Byla jsem myšlenkami úplně mimo, takže když jsem full-out ustála s čistým dopadem a Terence, který stál na okraji podložky, nadšením vykřikl a zvedl paže do vzduchu, prvně mi vůbec nedocházelo, co se děje. Ale pak jsem se probrala a realita do mě narazila jako rychle jedoucí vlak.

"Kaylo, panebože!" nadšeně se zasmál Terence a než jsem se nadála, tak jsem byla uvězněná v jeho pažích. Dokonce mě trochu vyhodil do vzduchu, což jsem vůbec nečekala, takže jsem vyděšeně vypískla. Je ironie, že před chvilkou jsem ještě letěla dost velkou rychlostí necelé dva metry nad zemí a nebála jsem se toho.

"Tak tohle jsem do prdele vůbec nečekal," přiznal zaraženě, když mě položil na zem. Dlaně měl položené na mých ramenou a pečlivě mi hleděl do tváře.

"Nebudu lhát, když řeknu, že já taky ne," zazubila jsem se na něj, "ale upřímně? Cítím se jako královna světa." V ten moment jsem se fakt cítila neporazitelně. Srdce mi bušilo takovou rychlostí, že se divím, že nevypovědělo svoji službu. Tohle byl teprve adrenalin! Kam se hrabe seskok s padákem?

"Stará Kayla Moroshkinova je zpět?" Jeho otázka mě zarazila. Byla jsem zpět?

"Asi budu muset být nemocná častěji," ušklíbla jsem se a pokrčila rameny. Až  teď jsem si všimla pana Clause, který zíral naším směrem. Nějak mi vůbec nedošlo, že to vážně viděli i oni a ne jenom Terence.

"Já se v tom nevyznám, ale hádám, že mám gratulovat?" zeptal se Claus se značným zmatením v hlase.

"To, co právě Kayla skočila byl full-out. Skok, který skočí málo která gymnastka, obzvlášť v Kaylině věku," řekl Terence pyšně a vzal mě kolem ramen.

"Tak to poklona," pochválil mě Claus a začal hlasitě tleskat, což se rychle proměnilo v silný potlesk, protože se k němu připojili i ostatní. Se širokým úsměvem jsem před nimi udělala zdvořilé pukrle a nadšeně poděkovala. Pořád ze mě neopadla ta obrovská dávka energie a měla jsem pocit, že se moje tělo za chvilku prolomí pod náporem té dobré nálady.

Můj trénink se pomalu řítil ke konci, což je možná dobře, protože nevím, jak bych se už dál mohla soustředit. Terence se se mnou vesele rozloučil a nechal mě tu samotnou s basketbalisty, abych se pořádně protáhla. Odšourala jsem se kamsi na kraj tělocvičny a chvilku jsem jen tak seděla a zírala do blba, pořád nechápajíc, že se to vážně podařilo.

"Jsi v pohodě? Mimochodem bylo to vážně skvělý, co se ti povedlo," uslyšela jsem nad sebou velmi známý hlas. Když jsem zvedla pohled, střetla jsem se se šedýma očima, které mě soustředěně pozorovaly. Brentovi na tváři seděl pobavený úšklebek.

"Jasně, že jsem v pohodě, proč?" 

"Zíráš před sebe už asi tři minuty," zasmál se a poukázal na partičku basketbalistů, kteří se už pomalu zvedali, protože byli hotovi. Cože? Tak dlouho jsem byla mimo?

"Jo aha, jsem lehce mimo, uznávám. Ale už jdu na to. Díky mimochodem." Poposedla jsem si a konečně jsem začala něco dělat.

"V pohodě," Brent mi věnoval jeho dokonalý úsměv, který většině holek podlamoval kolena. "Nechceš hodit domů?"

"Ne, díky, mám tady svoje auto," odmítla jsem jeho nabídku, i když bych se s ním svezla docela ráda.

"Tak jo, tak se měj, uvidíme se zítra." Ani nečekal na mou odpověď, ale doběhl Trevora, který se už taky měl k odchodu, a společně zmizeli z tělocvičny.

To, že se zítra neuvidíme mi došlo, až když jsem si v autě na displeji všimla, co je dnes za den. Ta euforie, co se dneska na tréninku dostavila, úplně zapříčinila to, že jsem na chvilku zapomněla na zítřek. Moje nadšení rázem zmizelo. Moje pocity byly jako na horské dráze. Jednou nahoře, podruhé zase dole. A pamatujete si, jak jsem na začátky kapitoly mluvila o slzách štěstí? Tak věřte, že jakmile jsem doma vlezla do sprchy a začala přemýšlet, změnily se ze šťastných na ty hořké...