Poslední tóny

Kapitola 70.

Jacob

Byl jsem unešenej, Brent měl pravdu. A dlouho jsem si nevrznul, v tom měl pravdu zase Trevor. Vlastně jsem jim neměl co vyčítat, většinou jsem to byl já, kdo si dělal srandu z nich, když byli vedle z nějaký holky. Obzvlášť Trevor býval často mou obětí, když ještě býval v podstatě děvkař, než poznal Haylie.

Vztahy pro mě vždycky byly těžké. Ať už to byla Annie, moje první, nebo Brynn moje druhá a taky poslední, vždycky jsem to nějak posral. Obecně jsem moc neuměl navazovat kontakty s holkama, i když by jste to možná do kapitána basketbalového týmu neřekli. Ve všech filmech a knížkách jsou to právě kapitáni, koho chtějí všechny holky ze školy, u nás to tak nebylo. Nebo možná by se jich pár našlo, já ovšem nehledal známost na jednu noc, jak to míval právě třeba Trevor, já na tohle nejsem.

Chtěl jsem s Alexandrou nějak začít řeč, ale nevěděl jsem, jak na to. Alexandra. To jméno se mi k ní hodilo. Znělo honosně a zároveň silně a tak přesně vypadala i ona. Silná osobnost, která je často středem pozornosti, ale zase ne nějaká primadona.

"To nedáš za 30 sekund, Kaylo!" Uslyšel jsem za sebou křik jednoho z těch kluků, s kterým se bavila Brynn. Co jsem na téhle párty vlastně dělal?

Kayla stála u pingpongového stolu, před sebou měla nachystanou lajnu pěti panáků nějaké čiré tekutiny, tipoval bych vodku, protože ta v tomhle domě tekla proudem. Co jiného taky čekat u Rusů?

"Tohle bude zajímavý," vyskočil na nohy Jeremy, když se vymanil zpod své přítelkyně. I ostatní, s kterými jsem doteď seděl, se zvedli, aby se mohli podívat na tu scénku, ke které se schylovalo.

"Nenech se zbytečně vyprovokovat, Kaylo, Dylan je v provokování mistr," varovala brunetku Brynn. Na chvilku se poté podívala na mě a já ztuhnul. Čekal jsem protočení očí, tak, jak to u ní bylo zvykem, ale její koutky se tentokrát jemně pozvedly. Zřejmě byla opilá.

"Neboj, Brynn," chytla ji Kayla za ramena, "koneckonců mám v sobě ruskou krev."

Vážně se chystala do sebe těch pět panáků kopnout během půl minuty? Tohle nemůže být nijak zdravé. Nemůže z toho umřít? Zamračil jsem se na celou tu scénu, tohle byl stupidní nápad. V hlavě jsem si už přehrával, jak se má správně podávat první pomoc, když moje myšlenky přerušil hlas se silným ruským akcentem: "Neboj, ona to zvládne. Je trénovaná."

Anděl. Blonďatý anděl s medovým hlasem.
Stála vedle mě a usmívala se na mě. Bože, ta je krásná!

Soustřeď se, pitomče! Odpověz, nestůj tu jak solnej sloup!

"Vážně? Nezdá se mi to jako dobrý nápad," vysoukal jsem ze sebe.

"Je z půlky Ruska. Rusové přežijou jakýkoliv množství alkoholu! I ti poloviční," ušklíbla se.

"Bojíš se?" zeptal se, jak jsem předpokládal, Dylan Kayly. Ta se sebevědomě usmála a zakroutila hlavou.

"Jeremy? Časomíru prosím, ty jsi v podobných situacích vždycky můj asistent!" poručila si poloviční Ruska. Bylo vidět, že s Jeremym podobné věci už několikrát zažili, což jenom ukazovalo, jak dobrý spolu mají vztah.

"Rád bych ti věřil, ale pět panáků za třicet vteřin se mi zdá jako sebevražda," otočil jsem se zpět na celkovou Rusku. Usmála se tak, že odhalila její rovné a bílé zuby. Samozřejmě, že perfektní měla i chrup. Jak jinak?
"Jsem Jacob mimochodem," natáhl jsem k ní pravou ruku, když mi došlo, že nejspíš vůbec netuší, kdo jsem.
"Jacob Garcia," dodal jsem i své španělské příjmení.