Poslední tóny

Kapitola 14.

Kayla

První věc, co si z dnešního rána pamatuji, je zavrzání postele a následný pocit, že nemůžu dýchat. Správně, Brent se totiž překulil na mou stranu postele a víceméně mě zalehl.
"Děláš si prdel, Sandersi?" zamumlala jsem přidušeně a praštila jsem ho paže, která mě momentálně svírala.
"Brente, vzbuď se!" Zatřásla jsem s ním, když nereagoval. Až když jsem sevřela jeho paži ve své dlani a uvědomila jsem si, že Brent má vážně dost dobrý svaly, jeho oči se pomalu otevřely.

"Co se děje?" zachraptěl ranním hlasem. O můj bože, miluju jeho chraplák...

"Jak, co se děje? Nejenom, že usneš v mojí posteli a celou noc ses totálně roztahoval, ale ke všemu mě ještě zalehneš? Děláš si ze mě fakt prdel?" Marně jsem se snažila dostat zpod jeho těla.
Až teď si Brent zřejmě uvědomil, co se děje a kde to vlastně je, protože se nevěřícně podíval na polohu, ve které jsme se právě nacházeli a poté se rychle odtáhnul zpět na jeho stranu.

"Promiň, to nebylo v plánu," ušklíbl se.

"Ještě, aby bylo." Protočila jsem očima a pomalu jsem se začala zvedat z postele. Mírně jsem se pozastavila, když jsem si uvědomila, že na sobě mám stále to pyžamo, což znamenalo, že si nejspíš opět vysloužím pár pohledů od Brenta, nakonec jsem se ale přece jenom vyhoupla na nohy. Roztáhla jsem závěsy, čímž jsem vpustila do místnosti světlo, a když jsem se otočila, musela jsem se ušklíbnout při pohledu na Brenta, který, s rozcuchanými vlasy všude možně, ležel nadzvednutý na loktech a šklebil se kvůli sluníčku, co mu rázem zasvítilo do očí.
"Aby ti to světlo náhodou neublížilo," rýpla jsem si do něj s úšklebkem na rtech.

"Co ty víš? Třeba jsem upír." Promnul si oči a s výdechem sebou plácnul zpět do peřin.

"Jo jasně... a já jsem třeba čarodějnice," povzdechla jsem si a rychle jsem si vlasy zamotala do ledabylého drdolu. Když jsem se vrátila pohledem zpět k Brentovi, zjistila jsem, že mě pozorně sleduje.
"Co je?" Přimhouřila jsem podezíravě oči.

"Ty máš tetování?" zeptal se a až teď jsem si všimla, že jeho oči byly zapíchnuté na čerstvém obrázku hořící sirky na mé levé paži.

"Ono kdyby ses včera nedíval jenom na můj zadek a výstřih," založila jsem si ruce na hrudi, "možná by sis toho všiml už dřív."
Brent se mi chvíli díval do očí a pak s úsměvem zakroutil hlavou a zadíval se do stropu.

"Nedíval jsem se jenom na tvůj zadek a výstřih," řekl po chvilce, "i když musím říct, že tím, že sis založila ruce na hrudi, jsi mi to momentálně dost ulehčila." Můj pohled se okamžitě stočil dolů na mé ruce a když jsem zjistila, že to skutečně jenom zvýrazňuje moje prsa, ruce jsem rychle svěsila podél mého těla, čemuž se Brent zasmál, i když to mohl vidět jenom periferně, protože pořád koukal nahoru na strop.
Neměla jsem k tomu co říct a neměla jsem se jak bránit, takže jediné, co jsem mohla udělat, bylo mrštit po něm polštář, co ležel na rozloženém křesle. Když polštář narazil do Brentova obličeje, jako odpovědi se mi dostalo hlasitého smíchu. "Došly ti slova, viď, včelko? Kolik máš těch tetování?"

"Tři, všechny že včera." Vlastně jsem ani nevěděla, jestli tohle je něco o čem chci s Brentem mluvit, ale vypadlo to ze mě úplně automaticky, ani jsem nad tím nepřemýšlela.

"Ze včera?" Brent se znovu podepřel na loktech a podezřívavě se na mě podíval. "Takže to je to tajemství? Byla sis udělat tetování?"
Neodpověděla jsem mu slovně, jenom jsem kývla hlavou.
"Víš, co je sranda, včelko?" Brentovi se na tváři objevil široký úsměv. "V životě bych neřekl, že odejdu z párty v tvým doprovodu, strávím s tebou večer a noc a ještě si s tebou tak skvěle popovídám."

"To strávím s tebou noc znělo dost divně," ušklíbla jsem se a Brentovi zřejmě až teď došlo, jak to vyznělo, protože se překvapením vyhoupl do sedu a poškrábal se na zátylku.

"Ehm, tak jsem to nemyslel," nejistě se usmál.

"No jasný... Ale to, co se stalo včera, nebo vlastně i dneska, se nikdo nesmí dozvědět, jasný? Je to prostě tajemství!"

"Další tajemství?" zeptal se Brent s pobavením.

"Brente, jestli se o tomhle," ukázala jsem prstem na sebe a pak na něho, "někdo dozví, jsem mrtvá, protože mě tvoje holka zabije."

"Hm, a to by byla škoda," usmál se Brent a s pokýváním hlavy se zvedl z postele a pomalu přešel ke mně.

"Brente," povzdechla jsem si, "já to myslím vážně..."

"Vždyť já to taky myslím vážně, včelko. Byla by škoda, kdyby tě Violet zabila," ušklíbl se Brent, což mě teda o faktu, že to myslí vážně, opravdu nepřesvědčilo. Brent si nejspíš všiml mého naštvaného výrazu, protože po chvilce dodal: "Ne, vážně. Tohle bude prostě naše malý tajemství, o kterým nikomu, ale vážně nikomu, nebudeme říkat a zůstane to mezi náma, hm?" Na důkaz, že teď už to myslí opravdu vážně, ke mně natáhl malíček, nad čímž jsme se musela pousmát.

"Platí," přijala jsem jeho malíčkový slib a zadívala jsem se mu do očí, ve kterých měl jiskřičky pobavení.
"A teď už bys mi konečně mohl přestat zírat do toho výstřihu," zasmála jsem se a dala jsem mu ránu do hrudi. Podotýkám - nahé hrudi.

"Hej! Ale teď už mi vážně křivdíš, protože teď jsem se ti díval přímo do očí," začal se okamžitě obhajovat Brent a já jsem se neskutečně bavila, "to ty mi tady vykoukáš díru do břicha s tím, jak furt zíráš na moje břišáky."

"Tss, no dovol," ohradila jsem se, "já mám svoje břišáky, na který se můžu koukat."

"Jojo, jasný," ironicky kýval hlavou na souhlas, "to ti tak věřím, včelko."

"Tak si nevěř," pokrčila jsem rameny, "mně to nijak neublíží."

"Beztak ti to zlomí srdíčko a budeš mít depky z toho, že ti nevěřím, že máš svaly," rýpal do mě neustále Brent, ale bylo vidět, že to nemyslí vážně. Cukaly mu totiž koutky, i přesto, že se snažil o kamenný výraz.

"Tak kdybych měla mít depky z nějakýho kluka, co mi je vlastně úplně u prdele, byla bych na tom fakt hodně špatně," vyplázla jsem na něj jazyk. Já vím, jak vyspělé...

"Tak u prdele, jo?" ušklíbl se Brent a udělal krok blíž ke mně. Já jsem okamžitě udělala krok dozadu, ale narazila jsem do svého psacího stolu, na který jsem si nakonec sedla.
"Běžně se svěřuješ lidem, který jsou ti u prdele?" udělal opět krok ke mně a byl už vážně blízko. Teď myslím tak blízko, že se mě pomalu dotýkal.

"To, že jsem ti řekla o mé mámě, neznamená, že jsem se ti svěřila," zadívala jsem mu do očí. Už jsem nemluvila s hravostí, pobavením a ironií v hlase, myslela jsem to smrtelně vážně, "nebo jakože svěřila jsem se ti s kouskem mé minulosti, ale byl to jen kousíček obrovského celku."

"Hádám, že to ale byl dost podstatný kousek," pousmál se Brent a opřel se rukama o stůl vedle mého zadku, takže se ke mně skláněl. Stačilo jen málo a ta malá mezera mezi námi by zmizela, to jsme si oba moc dobře uvědomovali, ale zůstali jsem stát a sedět tak, jak doteď.

"To je pravda, jeden z nejdůležitějších," uznala jsem.

"Děkuju," řekl zničehonic a já překvapeně zamrkala.

"Za co?" nasucho jsem polkla, protože jsem si moc dobře všimla, že Brentův pohled na chvíli sjel na mé rty.

"Že ses mi svěřila s něčím takovým," pousmál se a pak se ode mě odtáhl a přešel zpět k mé posteli. Chvíli jsem si myslela, že si zase lehne, on nakonec ale uchopil do dlaní mou peřinu a začal jí skládat. Abych ho jako návštěvu nenechala udělat všechnu práci samotného, chopila jsem se té druhé deky. Po chvilce ticha se ke mně Brent ovšem znovu otočil.
"Vážím si toho... Dost."

Musela jsem se zřejmě začít culit jako měsíček na hnoji, ale bylo mi to jedno. Říkejte si, kdo co chcete, ale Brent Sanders umí být milý a starat se i o někoho jiného, než je on sám. Musí se mu jenom chtít...