Poslední tóny

Kapitola 39.

Kayla

Probudila jsem se do pokoje pohlceného tmou. Chvilku jsem neměla vůbec tušení, kde jsem a co jsem, ale po chvilce mi došlo, že jsem nejspíš musela usnout, když jsem si šla lehnout kvůli  bolesti hlavy. No jo, ale co Brent? Je pořád tady? Však jsem ho tu chudáka nechala na pospas  mojí rodině.

Vzhledem k tomu, že můj mobil hlásí pátou hodinu ranní, Brent už tady asi těžko bude, Kaylo. S povzdechem jsem sebou plácla zpátky do postele. Naposled si pamatuji, že bylo něco před osmou hodinou večer, pak už jsem musela usnout. Chvilku jsem ještě ležela, jestli se mi třeba nepodaří zase usnout, ale spala jsem už přes devět hodin a byla jsem plně nabitá energií.

Rukou jsem zašátrala po vypínači od mé lampičky. Na pár vteřin jsem oslepla, když se v pokoji najednou objevilo světlo, ale jakmile jsem si zvykla, všimla jsem si papírku na mém nočním stolku.

Doufám, že ses pěkně vyspala. Díky za dnešek.
P.S.: tvoje rodina je vážně milá a projekt je hotový
Brent ❤

Musela jsem se usmát nad srdíčkem vedle jeho jména, protože bylo celé takové pokřivené a vypadalo spíš jako zadek, než jako srdíčko. Wow, já vážně usnula ještě, když tady byl? Jsem dost špatná hostitelka, koukám. Vzkaz jsem hodila do šuplíku u nočního stolku a zvedla jsem se z postele, dneska to na spánek už nevypadá.

Další překvapení, co na mě čekalo, byl Brentův svetr, co ležel na mém křesle. Musel ho tu nejspíš zapomenout. Pochybuju, že by mi tady nechal jako dárek část jeho školní uniformy. To bych mu ho nejspíš měla co nejdřív vrátit, protože Brent ho s uniformou nosil téměř vždycky. Ani nevím proč, ale sundala jsem si svůj župan a vklouzla do svetru. Okamžitě jsem ucítila Brentovu kořeněnou vůni, která se držela pleteniny zuby nehty. Vzala jsem do ruky svůj mobil a vyfotila jsem se v zrcadle. S textem: Něco sis  tu zapomněl :), jsem mu fotku poslala a pak jsem raději svetr sundala, abych ho ještě nějak nezašpinila. 

Měla jsem v plánu se jít nasnídat a potom se vrhnout na pečení perníčků. S Tori jsme v týdnu dělaly těsto, které od té doby čekalo v lednici. Tori ale nikdy moc samotné pečení nebralo, ta spíš jen zdobila a pečení nakonec zbylo vždycky na mě. A jelikož jsem měla minimálně  tři hodiny, než se vzbudí někdo další a já nebudu po našem domě bloudit sama, rozhodla jsem se, že zatím budu péct a Tori si pak může jenom zdobit. 

Měla jsem přichystané perníčky ve tvaru stromečků, panáčků, vloček, holubiček, rukavic, andílků, chaloupek a spoustu dalšího. Tori nadšeně vběhla do kuchyně a koukala na mísu plnou perníkových panáčků.

"Ty ses musela asi hodně nudit, co?" ušklíbla se a jednomu panu perníčkovi ukousla hlavu. Jak morbidní.

"Vzbudila jsem se v pět, tak jsem si říkala, že napeču, ať pak můžeme jen zdobit."

"Kdybys neusnula v osm," Tori si mě pohlédla káravým pohledem, "to od tebe nebylo úplně zdvořilé, když jsi tady měla Brenta."

"Já vím," povzdechla jsem si, "už jsem mu psala, nechal si tady svetr."

"Měla bys mu jako omluvu přibalit nějaký perníčky, až si pro něj přijede." To byl vlastně dobrý nápad. Nevěděla jsem teda, jestli si Brent pro svetr přijede, ale já můžu jít do školy až ve čtvrtek, takže buď se bude muset stavit on k nám, nebo vydržet bez svetru.

"To je dobrý nápad," s úsměvem jsem jí pocuchala vlasy, "můžeš mu je nazdobit, taky mu máš za co děkovat."

"Já mu už poděkovala včera," ohradila se okamžitě.