Poslední tóny

Kluk, co mě tahal za copánky.

KAPITOLA Z KALINY KNIHY - Z DRUHÉHO BŘEHU

To, že starověcí Římané byli na svoji dobu vážně pokrokoví, nám dokazuje spousty myšlenek, objevů a hlavně literatury jejich doby. Ale nebýt Senecy, římského filozofa, nebylo by mého oblíbeného citátu.

„Štěstí přátele získává, neštěstí prověřuje."

Tak zní jeho moudrá slova, která se mi v životě již několikrát potvrdila.

Jeremyho, mého nejlepšího přítele, jsem získala díky štěstí. První opravdová kamarádka, kterou si máma našla po tom, co se přestěhovala z Moskvy, se jmenovala Sabrina. Byla to tátova sousedka a spolužačka ze střední, takže když se naši po společném roce bydlení v Sacramentu, kde táta pracoval, dozvěděli, že je máma těhotná, a přestěhovali se zpět do Medfordu, odkud táta pocházel, máma zase přišla o těch pár známých, které si v Sacramentu našla.

Sama ale říkala, že to nikdy nebyli zas tak dobří přátelé a ve výsledku byla ráda, že se přestěhovali. Jenže dům, do kterého se měli nastěhovat a začít budovat společný život a rodinu byl pořád ve fázi renovací, takže naši na pár měsíců museli zavítat do domu mých prarodičů.

A tak se jednoho dne na ulici potkaly dvě mladé ženy, obě těhotné a obě znali Quentina Doyla. Našli společnou řeč a padly si do noty. Prý bylo 7. září a tím dnem začalo přátelství, které ani smrt nerozdělila.

Tím také byly položeny základy mému přátelství s Jeremym. Sabrině se 15. října narodil zdravý chlapeček, který vážil skoro čtyři kila (ano, byl docela baculaté miminko) a dostal jméno Jeremy. O pět měsíců později jsem se narodila já, krásné miminko, které všem malovalo úsměvy na tváře už od prvního dne, prostě hvězda už od narození.

Nemyslete si ale, že naše kamarádství bylo už od začátku zalité sluncem. Moje snad úplně první vzpomínka, kterou si s ním vybavím, je dovolená v Kanadě, kam jsem jeli, když mi byli asi tak tři roky. Hráli jsme si spolu na malé pláži u jezera, kde se nacházela naše chata, a stavěli jsme hrad z písku. Já  jsem chtěla stavět jeden hrad dohromady a vyšperkovat ho k dokonalosti, ale Jeremy, soutěživý už jako malé dítko, se rozhodl, že to bude souboj o lepší hrad.

Vyhrála jsem já, alespoň podle mě, Jeremy s tímhle názorem nikdy nesouhlasil, ani tenkrát. Když viděl, že můj hrad je o dost propracovanější (měla jsem dokonce padací dveře z kousku kůry a hradby ze šišek), naštvaně po mě hodil plastovou lopatku, která mi mimochodem zanechala šrám nad obočím a doteď tam mám malou jizvu, a prohlásil, že to není fér, že jsem holka a těm se vždycky nadržuje.

Ránu nad obočím mi musel místní doktor zašít, sice jenom jedním stehem, ale Jeremy kvůli tenkrát dostal od jeho táty takový výprask, že mi ho až bylo líto. Jako omluvu mi večer, když jsme se vrátili od doktora, přinesl na pokoj kotě, které našel před chatou.

To byl ten kousek štěstí, které mi získalo přítele do konce života. Samozřejmě, že jsem mu odpustila, však mi donesl kočku do postele, s kterou jsem se mohla mazlit! Alespoň do té doby, než na to přišli rodiče a akorát nás zprdnuli, že přece nevíme, kudy všudy to zvíře lezlo a my si ho i tak dáváme do postele.

Tyhle malé rošťárny nás ale jen víc a víc spojovaly. Doteď mám v paměti dobrý obrázek toho, jak jsme do šamponu Jeremyho staršího bráchy, Kevina, přidali červenou barvu na vlasy, kterou měla doma moje máma, protože tenkrát měla vlasy lehce do červena. Kevin měl světlé vlasy, stejně jako jeho bratr, takže když vylezl ze sprchy a podíval se do zrcadla na jeho háro, které tou dobou už dávno bylo rudé, jeho křik musela slyšet celá ulice.

V naší historii jednoznačně převládají ty úsměvné chvilky, ale sem tam se bohužel najde i nějaká ta nešťastná. Ta nejhorší je pochopitelně smrt mojí mámy. Tohle je ale téma, které v této kapitole nechci rozebírat. Tohle je kapitola o Jeremym, ne o mé mámě. A navíc tahle kapitola má být veselá.

Je ale nutné podotknout, že v ten moment jsem zjistila, kdo vlastně je skutečný přítel. Spoustu lidí, obzvlášť šestnáctiletých, zkrátka neví, co říct, když vám umře rodič. A já se ani nedivím a nezazlívám jim to, já sama totiž nevěděla, co jsem v takové situaci vlastně chtěla slyšet.

Pro spoustu lidí prostě bylo nejjednodušší mě z jejich života odstřihnout. Když to takhle řeknu, zní to hrozně a věřte, že já z toho byla dlouhou dobu vážně smutná. Nechápala jsem, jak mi to mohli udělat. Jak se na mě takhle mohli vykašlat? To přece praví kamarádi nedělají!

A je to tak, praví kamarádi by tohle dělat neměli, i když já jsem v tu dobu chovala tak odtažitě, že to většina prostě nechtěla podstoupit. O to víc si ale vážím toho, že tu Jeremy zůstal. Byl tu pro mě, když jsem ho potřebovala. Když jsem mu plakala v náruči a nadávala na celý svět, pevně mě držel, hladil mě po zádech a poslouchal mě. Když se mi někdo smál (ano, najdou se i takoví zoufalci, kteří jsou schopni se vám smát za to, že vám umřel rodič), stál po mém boku a bránil mě. Společně se mnou se smál těm největším blbostem a nepřipadal si trapně, naopak byl rád, že se konečně směju. Cestoval se mnou a poznával svět. Držel mě za ruku, když jsem mu opět brečela na rameni. Vymaloval se mnou můj pokoj a pomáhal mi balit všechny mé věci do krabic, když jsme se stěhovali. Nad společnými fotkami, které nesly tolik vzpomínek, jsme se společně smáli, divili i brečeli. Jeremy je zkrátka úžasný člověk, pro kterého to moje neštěstí připravilo vážně těžkou zkoušku a on ji zvládnul na jedničku.

Věřím tomu, že osud každému do vínku stvořil osobu, která vás zachrání, když na tom budete nejhůř. A věřím tomu, že Jeremy je pro mě tou osobou.

Já měla to štěstí, že jsem toho kluka, co mě jako malou tahal za copánky a prováděl mi různé neplechy, znala vlastně už od narození, takže mě zachraňoval celý život. A ano, život mi už taky jednou zachránil, když mě na poslední chvíli stáhnul zpátky na chodník, když jsem vkročila do silnice bez rozhlédnutí a málem mě srazilo auto.

Pokud máte pocit, že vy takovou osobu ve svém životě nemáte, nebo nevíte, jak poznat, že to je právě on, věřte, že jakmile to budete nejvíc potřebovat, on se objeví a vy to zkrátka ucítíte. Nemusíte se ho ptát na žádné otázky, prostě vám to bude úplně jasné. Tohle je on, váš zachránce. A já děkuju všem, co se stali zachránci, především Jeremymu. S tebou, Jeremy, je můj život takový, jaký má být.

A važte si lidí, co stojí po vašem boku, i když si procházíte peklem. Jsou cennější než všechno zlato na světě!

Máte vy svého zachránce? Já jich mám podle mě rovnou několik, protože mám naštěstí skvělou partu pár kamarádů, u kterých vím, že se na ně můžu vždy spolehnout. Taky jsem si všimla, že jsme překročili  hranici 1000 přečtení, takže jsem chtěla poděkovat vám pár lidičkám, co to čtete a hlasujete a podporujete tak tenhle příběh. Díky moc❤