Poslední tóny

Kapitola 76.

Kayla

"Tady to nějak voní," objevil se rozespalý Jacob v kuchyni, kde jsem už tak půl hodiny smažila palačinky na snídani.
"Nepovídej, že nám děláš snídani." Když uviděl dva talíře, na kterém se palačinky doslova kupily, hladově si oblízl ret a už si bral ze skříňky s nádobím talíř.

"Dělám," usmála jsem se na něj a rovnou jsem mu na talíř dala zrovna hotovou palačinku.
"Měla jsem pocit, že vám všem něco dlužím. A já hodně věcí řeším dobrým jídlem."

"Proč bys nám něco dlužila?" podivil se a ze špajzu vytáhl jahodový jam a nutellu.

"Tak Haylie mi uvařila polívku, když mi nebylo dobře. Tobě jsem dost možná pokazila přátelství a Trevor zase Vivien včera odvezl, čímž nám všem hodně ulehčil život."

Jacob se mému uvažování začal smát.
"A co dlužíš Brentovi?"

"Jo tak tomu," zasmála jsem se, "tomu dlužím leda tak facku, kterou mi dneska málem dal ze spaní. Ale když už vařím vám, tak jemu hádám taky no."

"Víš, že jsi nám ale nemusela vařit, že jo?" ujistil se.

"Jo, vím," kývla jsem, "ale já téměř vždycky vstávám brzo, takže bych se tady stejně nudila."

"Už ti někdo řekl, že občas býváš až moc hodná, Kaylo? I na lidi, co si to vůbec nezaslouží?" Vážně si mě přeskenoval očima.

"Řekl," zasmála jsem, "a ani nemusel, protože to sama vím, ale já byla už od malička vedena k tomu, že ačkoliv tě lidi kolikrát jen využijou, i tak se vyplatí být vstřícná a obětavá, protože pak ti to někdo vrátí, až to budeš potřebovat."

"A je to pravda? Opravdu to někdo oplácí?"

"Moc lidí ne," s nuceným úsměvem jsem si potichu povzdechla, "ale pár se jich najde a to člověku hezky ukáže, kterých lidí se držet."

"Začínám chápat, proč Brent vždycky říká, že jsi hrozně chytrá," zasmál se, "mluvíš vážně hodně moudře. Skoro jako člověk, co má celej život za sebou."

"No," zamyslela jsem se, "řekla bych, že vůči vám ostatním, jakožto mým vrstevníkům, jsem asi dospěla o něco rychleji. Já vlastně tak nějak musela."

Jacob souhlasně pokýval hlavou, jakože mě chápe.

"Ale já jsem vlastně asi ráda. Občas si sice přijdu jako padesátnice v těle osmnáctileté, ale tak co už?"

"Taková milfka no," zasmál se Jacob a musím uznat, že touhle poznámkou rozesmál i mě.

"No dovol," odfrkla jsem si se smíchem v hlase.

Jacob se ale hned ohradil: "To je poklona náhodou. Počkej, až ti bude padesát, tak třeba skončíš na plastice, protože budeš chtít vypadat jako teď."

"No, to určitě," ironicky jsem kývala hlavou, "jedinej důvod, proč bych se někdy rozhodla pro plastiku je asi můj nos."

"Co je špatně s tvým nosem?" Zkoumavě si mě prohlížel.

"Zlomila jsem si ho, když jsem asi v jedenácti spadla z kladiny a od tý doby je tak trochu křivej. A jako mně to asi nevadí tak moc, co se vzhledu týče, ale vadí mi to hlavně v létě, protože mi prostě sedí vždycky jen minimum slunečních brýlí."

"Au, gymnastika je vážně nebezpečná. Hele ale můžu ti slíbit, že pokud se dostanu na vejšku a reálně ji dostuduju, tak ti ho třeba jednou spravím."

"Nekecej, že chceš jít na plastickou chirurgii," překvapeně jsem se na něj otočila od plotny.

"Jo, mám to v plánu. Já jsem se hodně dlouho rozhodoval, co bych chtěl tak nějak dělat a vždycky jsem přemýšlel nad lékařstvím, jenže jsem nechtěl tak úplně lékařství. Ono to asi nedává moc smysl, ale pak mi došlo, že být plastickej chirurg je vlastně celkem cool."