Poslední tóny

Kapitola 88.

Kayla

"Tohle už je poslední," povzdechla jsem si, když jsem do kufru našeho auta hodila poslední tašku. Byl pátek, den před Toriinou kvalifikací na mistrovství USA. Mířili jsme do Sacramenta už dnes dopoledne, protože cesta autem trvala asi šest a půl hodin. Vyhnula jsem se ve škole testu z chemie, takže si nestěžuji.

Mohli jsme letět letadlem, určitě by to bylo rychlejší, ale táhli jsme s sebou až moc věcí. Takhle to ale s gymnastickými soutěžemi bylo vždy. Najednou mi v kapse cinkl mobil, protože mi přišla zpráva od Bretna, že už vyjíždí. Ano, on a Celeste, která potom, co jsem o tom u nich v sobotu mluvila, chtěla kvalifikaci vidět na vlastní oči, přemluvili jejich mámu, aby se společně vydali do Sacramenta s námi. Brent prý chtěl vidět Tori taky a hlavně mě chtěl podpořit v takhle důležité situaci. Nikdy jsme si nemyslela, že ho tohle bude zajímat, ale když mi o tom v pondělí říkal, jeho oči nadšeně zářily.

Vlastně všichni moji kamarádi byli až překvapivě podporující. Jeremy s jeho rodiči a dokonce i Riou do Sacramenta taky přiletí, protože Sabrina, Jeremyho máma, rozhodla, že Tori, co bude předvádět máminu sestavu, zkrátka musí vidět. Sabrina vlastně byla taková naše druhá máma a jsem ráda, že tam zítra budou.

Jane s Owenem byli naštvaní, že nemůžou jet taky. Obzvlášť, když se dozvěděli, že Brent pojede. Prý si teď přijdou, že nejsou dost dobří kamarádi, když nepojedou, ale já po nich nic takového nechtěla. Už jen to, že by chtěli jet a podpořit nás, mě hřeje u srdíčka.

"Brent s mámou a Celeste už vyjeli," oznámila jsem Tori s tátou. Damien radši zůstal doma s jejich tátou. Nedivím se mu, taky by se mi v jedenácti nechtělo trávit necelých 7 hodin v autě jenom proto, abych se podíval na nějakou holku, co ani neznám.

Na tátovi bylo vidět, že se těší. Byl rád, že pozná část Brentovy rodiny, těšil se na Myersovi a taky byl nadšený z toho, že se kvalifikace našeho distriktu koná právě v Sacramentu. To město mělo v jeho srdci vždycky speciální místo. Muselo mít, když tam poznal mámu...

Naposledy jsme zkontrolovali, že je zamčený dům a pak nasedli do auta, abychom byli na výjezdu z města, kde jsme měli sraz se Sandersovými, včas a nemuseli na nás čekat.

Bylo vidět, že Cindy nečekala, že můj táta bude vypadat tak, jak vypadá. Nikdo podle toho, jak o něm mluvím, nečeká, že je to hora svalů. Mám pocit, že si všichni vždy myslí, že je to takový normální chlapík, co se věkem blíží k padesátce. A on vlastně byl, jen trochu vypadal jako kulturista.

Zdálo se ale, že si sedli. Prohodili mezi sebou sice jenom pár vět, ale během toho se neustále usmívali a tak, takže si myslím, že to dobře dopadne. Spadl mi docela kámen ze srdce, protože si myslím, že je fajn, když spolu rodiny páru vycházejí. Táta už navíc přijal ten fakt, že jeho beruška má přítele a začal Brenta brát vážně. Nedělá si z něj pořád srandu a nestraší ho tím, že kdyby mi  jen zkřivil vlásek, tak mu on zkřiví pár kostí. Tohle mi na tátovi vždy přišlo otravné, ale zároveň i sladké. 

Vždycky jsem byla tatínkova holčička a vím, že vždycky budu. Ale já si zkrátka nedovedu představit svůj život, kdyby v něm táta nebyl. Obzvlášť, když v něm teď nemám mámu, si uvědomuji, jak jsem vděčná alespoň za tátu. O to víc nechápu rodiče, co na své děti kašlou a třeba od nich odejdou, nebo jim ubližují. Jak hrozný musíte být člověk, abyste něco takového udělali?

"O čem přemýšlíš, broučku?" zeptal se mě táta a stočil ke mně od volantu svou hlavu. Měli jsme za sebou zhruba tři a půl hodiny cesty a za pár kilometrů bychom měli sjet z dálnice, abychom si zajeli do jedné restaurace na oběd a potkali se se Sandersovými a trenéry. Tam převezmu místo řidiče já, aby si táta mohl odpočinout. Tori na zadním sedadle spala jako zabitá. Usnula jen chvilku po tom, co jsme se v Eugene potkali i s Terencem a Jill, Toriinou běžnou trenérkou.