Poslední tóny

Kapitola 6.

Kayla

Kromě Jane a Owena jsem si ve městě bohužel nenašla nikoho jiného. Ne, že by mi to vadilo zas tolik, protože svůj volný čas o víkendu jsem stejně trávila buď za plotnou, s Tori v tělocvičně, protože jsem jí pomáhala s její sestavou, nebo jsem párkrát taky navštívila fitko a byla si zaběhat, protože jsem nechtěla, aby šla veškerá moje kondička do kopru.

Byla zrovna sobota 26. září. Ležela jsem v posteli a koukala na film, když mi přišlo upozornění na můj business email. Myslela jsem si, že mi píše Sabrina, vedoucí naší firmy, která momentálně z půlky připadla mně.

Máma s tátou založili firmu UKU-UTU před pěti lety, když máma zjistila, že je nemocná. UKU-UTU je slovní spojení, co jako malá používala Tori jako odpověď naprosto na všechno. Všechno bylo UKU-UTU. Když máma zjistila, že má rakovinu, mám pocit, že dostala strach. Což strach z vážné nemoci je samozřejmý, já mám ale pocit, že dostala strach, že tady nezanechala, kromě nás, nějaký hmatný odkaz. Takhle zpětně mi přijde šílené, že máma už tehdy přemýšlela nad tím, že jednoho dne odejde...

Každopádně UKU-UTU je firma zaměřená pro gymnasty, ale ne jenom ty. Šijeme vlastní originální dresy a trikoty, prodáváme různé bandáže, lepidla a všemožné doplňky, které zkrátka ke sportovní gymnastice potřebujete. Na eshopu je ale možné zakoupit i sportovní tašky, lahve na vodu, teplákové soupravy pro týmy a tak podobně. Táta, jakožto odborný fyzioterapeut, napsal několik článků, které jsou plné užitečných rad, máma zase psala o technice gymnastických prvků a radila, jak být dobrý trenér. Zkrátka se z toho stal nejenom eshop se sportovními potřebami, ale i tak trochu blog celé naší rodiny a přátel pro všechny gymnastické nadšence.

Sabrina byla mámina první kamarádka, kterou si našla, když se přistěhovala z Ruska za tátou. To bylo už před skoro dvaceti lety. Ten čas vážně letí. Každopádně Sabrina se o chod celé firmy starala už od jejích začátků, takže když máma zemřela a táta měl najednou spoustu starostí, převzala chod firmy do svých rukou vlastně jenom ona. Ona s pomocí jejího syna Jeremyho.

Pokud jsem vám Jeremyho ještě nepředstavovala, věřte, že o něm ještě hodně uslyšíte. Jeremy je už od mala můj nejlepší kamarád, skoro dva roky jsme spolu taky chodili, bohužel, to úplně nedopadlo, ale o tom se taky dočtete později. Teď jsou tu důležitější věci, co zmínit.

Nový email, který přistál v mé virtuální schránce totiž nebyl od Sabriny, ale od knižního nakladatelství GLANCE.

Vážená slečno Moroshkinova,

narazili jsme na Váš instagramový profil a stránky, kde vyprávíte a sdílíte svůj příběh náctileté profesionální sportovkyně. Vaše vzpomínky na dětství, gymnastiku, školní léta, maminku i bolesti, které život přináší, nás velmi oslovily a chytily za srdce. Pokud všechny ty texty píšete Vy osobně, jde vidět, že pro psaní máte nadání. Rádi bychom chtěli Váš talent ještě více rozvinout a dát Vám další možnost, jak ventilovat svoje myšlenky, názory a zážitky. Jste hlas mladé generace a my máme pocit, že potřebujete být slyšena i širokou veřejností, protože máte, co říct. Rádi bychom vydali Vaší vlastní knihu!

S jakoukoliv reakcí, otázkami nebo nápady se prosím obraťte na tento email, případně na telefonní číslo: 916 620 291

Za knižní nakladatelství GLANCE, 

Lucia Popettová, majitelka

Koukala jsem na tu zprávu s otevřenou pusou. Já a vydat vlastní knihu? O čem bych psala? Nemohla jsem tomu uvěřit. Ano, psaní mě bavilo a ráda jsem se svými fanoušky sdílela věci, co se udály v mém životě, ať už pozitivní, nebo negativní. V životě by mě ale nenapadlo, že bych mohla napsat knihu.

"Tati?" zavolala jsem, když jsem scházela schody do obýváku. Potřebovala jsem se o to s někým podělit.

"Ano, zlato?" odtrhl táta svůj pohled od televize a otočil se na mě.

"Myslíš, že bych dokázala napsat knížku?"

"Co tě to popadlo?" usmál se táta. "Ty dokážeš naprosto cokoliv, tím jsem si jistý, ale proč chceš zrovna psát knížku?"

"No, jde o to, že mi právě přišel tenhle email," podala jsem mu do ruky svůj mobil a sedla si vedle něj. Všimla jsem si, jak se táta nejdřív zamračil, čím déle ale četl, tím více se usmíval.

"Kaylo, jestli to chceš udělat, jdi do toho. Ty víš, že já tě budu podporovat naprosto v čemkoliv. A je pravda, že píšeš moc hezky," řekl táta a cvrnkl mě do nosu. Musela jsem ho obejmout.

"Když já nevím, jestli to dokážu. Psaní mě baví, to jo, ale vždyť já vůbec nemám tušení, o čem bych psala."

"Jsem si jistý, že na něco zajímavého brzy přijdeš. A víš, že vždycky říkám, že co tě nezabije, to tě posílí. A taková možnost nastane jednou za život."

"Jo, máš asi pravdu. Koneckonců napsat jim, že to nejspíš není nic pro mě, můžu vždycky," odtáhla jsem se z jeho objetí a vrhla jsem se do psaní odpovědi.

Vážená paní Popettová,

Musím říct, že Vaše nabídka mě vážně překvapila. Ano, psaní mě moc baví, protože ráda se svými fanoušky sdílím svoje zážitky. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych zrovna já mohla napsat knížku. Nevím, o čem bych psala. Můj život mi, se vší pokorou a upřímností, nepřijde zas tak zajímavý, aby o něm vznikla kniha. Snažím se, aby moje texty vždy nesly něco navíc. Ta kniha by musela být něco vážně speciálního, něco, co jen tak nemůžu napsat do článku na naše stránky. Nevím, jestli můj život něco tak speciálního nabízí, každopádně Vaší nabídky si neskutečně vážím a jsem jí plně otevřena. Jen bych o tom musela víc přemýšlet. Bylo by možné se někdy setkat a osobně to prokonzultovat? Ráda bych probrala všechny možné co by kdyby :)

Kayla Moroshkinova

Roztřesenými prsty jsem klikla na tlačítko odeslat. Teď už není cesty zpět. Nebo je, můžu jim kdykoliv napsat, že to dělat nechci. Jak se ale znám, když dostanu možnost projít si podobnou zajímavou životní zkušeností, jen tak se toho nezřeknu. Znamená to, že ze mě bude spisovatelka?