Poslední tóny

Proč z druhého břehu?

KAPITOLA Z KAYLINY KNIHY - Z DRUHÉHO BŘEHU

Už několikrát jsem se zamýšlela nad tím, co jsou moje top emoce. Teď mám na mysli jakože moji nejoblíbenější emoci a naopak tu, co přímo nesnáším. Když se nad tím zamyslíme, co to vlastně jsou emoce?

Z psychologického hlediska bychom je definovali jako psychické procesy, zahrnující subjektivní zážitky, libosti a nelibosti. Provází je fyziologické změny (například změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání atd.) a pak také motorické projevy, kam řadíme třeba mimiku a gestikulaci.
Emocemi hodnotíme skutečnosti, události a situace, ve kterých se ocitneme.

Tyhle psychologické řeči nám toho kolikrát ale moc neřeknou. Já, jakožto milovník jídla a taky metafor a přirovnání, bych emoce popsala jako suroviny na pečení koláče. Akorát po upečení z trouby nevytáhnete sladkou dobrotu, ale vypadne na vás vaše osobnost. Je to trošku takové DIY - upeč si svou osobnost.

Můžeme ovládat, jaké emoce pociťujeme?
Do jisté míry ano, ten recept si můžeme trošku poupravit podle naší libosti, ale základ je daný. Do koláče zkrátka musíte dát mouku, cukr, máslo, olej, nebo třeba vajíčko. Samozřejmě, že každý koláč je jiný, ale to jsme i my lidé...

Tyhle základní suroviny nám nadělí náš život sám. Respektive náš temperament nám je nadělí. 4 typy osobnosti podle temperamentu známe asi všichni. Určitě už jste několikrát slyšeli pojmy flegmatik, cholerik, sangvinik a melancholik.

Já jsem například bývala typický sangvinik. Nebo takhle... měla jsem v sobě i znaky flegmatika a cholerika, ale určitě u mě převládaly vlastnosti typu společenskost, čilost, hovornost a bezstarostnost. Už jako malé dítě jsem byla spíš extrovert. Neměla jsem problém si najít kamarády, vždy jsem relativně snadně zapadla do kolektivu. Byla jsem ukecaná, jakože vážně málokdy jsem byla zticha...

Pak se to ale nějak všechno zlomilo. Nemohla za to jenom mámina smrt a to všechno, co se dělo potom, ale zkrátka jsem dospěla a začala jsem chápat, že svět není tak růžový, jak se zdál mému dětskému já.

Začala jsem být náladová a vznětlivější. Věci, nad kterými bych dřív mávla rukou, mě najednou dokázaly vytočit do běla. V kolektivu jsem se radši začala ztrácet. Nikdy mi nevadilo, když byla pozornost stažená na moji osobu. Teď? Teď to přímo nesnáším.
A pokud jsem se nezačala stahovat do kouta sama, lidé mě tam začali strkat. Z holky, která vždycky mluvila se všemi se stal někdo, kdo si udržuje svůj kroužek kamarádů a raději poslouchá a pozoruje, než že by měla potřebu konverzovat.

Prvně jsem to nechápala a byla jsem zmatená. Přece se nemůžu jen tak změnit, ne? Měla jsem strach a snažila jsem se té změně zabránit. A teď bych si za to nejradši nafackovala, protože ne všechny změny jsou negativní. A tahle změna posunula můj život dopředu. Sice trochu jiným směrem, než jsem čekala, ale my lidé máme tendenci být trošku naivní.

Strach - to je ta moje nejméně oblíbená emoce. Obzvlášť, když je to zbytečný strach, ke kterému vlastně není důvod. Strach je emocí, co nás upozorňuje na blížící se nebezpečí. Buší nám srdce, máme vysoký tlak, chvějeme se, jsme bledí, potí se nám ruce, zrychleně dýcháme.

Vždycky, když se mi děje něco podobného, nikdy si nejsem jistá, jestli je to jenom strach, nebo mám panický záchvat. A panický záchvat zase spouští pocit strachu a všechno se to zamotává do nekonečného cyklu. 

Můj největší strach je ovšem samota. A teď nemyslím to, že páteční večer trávím v posteli u filmu, mezitím, co moji vrstevníci chodí na párty.
Mám na mysli to, že mě opustí moji milovaní. Že se nebudu mít o koho starat, protože to je něco, co mě naplňuje. Že na světě nebude někdo, kdo by mě vyslechl, když to budu potřebovat. Že budu ležet na smrtelné posteli a nikdo se se mnou nepřijde rozloučit a naposledy stisknout moji ruku, ani moje kočka, kterou bych určitě měla...
Dlouhodobá samota mě děsí a vždycky bude. Proto se každým dnem snažím hledat lidi, kterým bych mohla dát moji nejoblíbenější emoci - lásku. A snažím se najít takové, co mi ji budou opětovat.

Láska už patří ke složitějším kombinacím emocí. Mám pocit, že v ní najdete ty emoce úplně všechny. Radost? Určitě. Láska by nám měla radost přinášet dennodenně a pokud to tak není, zřejmě je čas na změnu, i když se jí třeba bojíte, tak jako jsem se jí bála já.
Překvapení? Pokud budou pozitivní, tak se s nimi. Očekávání? Ty máme každý. A důvěra? Na té je láska postavena.
Jenže láska bohužel občas taky bolí. Je normální, že máme strach z toho, že nás naši milovaní zradí a pokud se to stane, přijde hněv, smutek a znechucení. Negativními emoci se to jenom hemží, ale já si pořád stojím za tím, že za lásku má cenu bojovat. I přes tahle všechny rizika. Pokud ji totiž najdete a bude to pravá láska, všechno to pozitivní zvítězí nad čímkoliv negativním.

A každý si zasloužíme být šťastným. Tak na lásku nezanevřete!

A nezapomínejte ani na sebelásku. A teď nemluvím o tom, že byste se měli milovat i s pár kily navíc, protože to slyšíme odevšad a mám pocit, že nám to už tak trochu leze krkem. Já vás jen chci povzbudit k tomu, abyste se naučili přijmout sami sebe, takoví, jací jste.

Já jsem se nesnášela za to, že jsem se změnila. Strašně dlouho jsem proti té změně bojovala. A k čemu to vedlo? Akorát jsem se zbytečně trápila. 
Trvalo mi to sice dlouho, ale časem jsem pochopila sama sebe. Došlo mi, že ta změna byla nutná a nešlo se jí zbavit. Naučila jsem se, jak žít někde jinde. Místo cheesecaku teď mám radši sachr.

Přeskočila jsem na druhý břeh. Z pozitivního ostrova sangviniků jsem se přestěhovala na ostrov rezervovaných melancholiků. A občas si tu přijdu úplně sama a divná.
Jako byste vy všichni ostatní byli jiní. Vy nechápete mě a já nechápu vás. Jenže já si stojím za  tím, že pochopení je základem všech lidských vztahů. A proto jsem vám chtěla poslat pomyslnou loďku, kterou byste dopluli až za mnou a poznali, jak vypadá můj život z druhého břehu. Z mého břehu.

Tu loďku jste právě dočetli...

Hola hola, dnes oproti těm posledním kratší kapitola, ale upřímně jsem celkem ráda. Potřebovala jsem tu Kaylinu knížku nějak uzavřít a vysvětlit název. A jelikož jsem byla ve škole dva dny a už jsem naprosto vyčerpaná, dneska bych už asi nic delšího zkontrolovat nezvládla.😅

Co vy, co jste se taky vrátili do školních lavic? Zvládáte? Já musím říct, že bez denní dávky kávy o velké přestávce, bych to nezvládla.

Užívejte poslední týden s knížkou, v neděli vychází poslední kapitola :)