Poslední tóny

Kapitola 34.

Kayla

Charitativní vystoupení se čím dál, tím více blížilo, takže jsem všechen svůj volný čas, který jsem mohla, trávila v tělocvičně a pilovala svoji sestavu na prostné. Ačkoliv to byla jen jedna sestava, kterou ani nebude soudit žádný rozhodčí, dávala jsem si na tom vážně záležet. Dělala jsem to  pro mámu. A čím víc se blížilo roční výročí její smrti, tím víc se to na mě podepisovalo.

Naivně jsem si myslela, že jsem svoje temné období uzavřela s vysazením antidepresiv, ale už jsem v tom zase lítala. Nebylo to zdaleka tak hrozné, jako na jaře, to vůbec, ale pravidelně jsem usínala v brzkých ranních hodinách čistě z toho důvodu, že mě několika hodinový pláč naprosto vyčerpal. Cítila jsem se zase prázdně a úplně demotivována ke všemu, co mě přes den potkalo.

Konzultovala jsem to se svojí psycholožkou, která mi akorát zvýšila počet sezení. Ano, s prášky jsem se sice rozloučila na začátku léta, ale terapie pořád pokračovala a myslím si, že jen tak neskončí. Teď to bylo akorát o to těžší, že jsem musela do Medfordu dojíždět, což byla minimálně hodinová cesta.

Už jsem se těšila, až celý basketbalový turnaj skončí a já budu mít klid. Bavilo mě se toho účastnit, ale asi nejsem dostatečný basketbalový nadšenec, abych to dokázala dostatečně ocenit. Proto jsem byla ráda, že tu konečně byla neděle. Poslední utkání, vyhlášení a pak ende a klid.

Absolutním vítězem se stala Itálie, což jsem upřímně vůbec nečekala. Robert, Brynnin spolužák, co je měl na starosti, ale říkal, že oni přijeli s jasnou vidinou výhry. Myslím si, že tuhle vidinu mělo spoustu týmů, minimálně moji ruští hoši si taky dost věřili, ale Italové měli štěstí a vyšlo jim to. Kluci od nás skončili druzí, což i tak byl velký úspěch. Věřím, že teď budou na škole ještě oblíbenější. Bronz získala Anglie.

Moji Rusové byli bramboroví, což mě docela mrzelo, protože určitě měli na víc. Bylo na nich vidět, že jsou sami se sebou nespokojení, obzvlášť Oleg, který byl ze všech asi nejsoutěživější, byl už od pohledu naštvaný. Pátá byla Kanada a šesté Mexiko. Francie skončila sedmá, Německo osmé, takže předposlední. No a Švédové byli poslední. Vypadalo to ale, že jim to nevadí. Usmívali se, vtipkovali s Astrid a ani jejich trenér nevypadal, že by jim chtěl zakroutit krkem. Tyhle trenéry mám ráda. Ty, co dokážou připustit, že se jim nedařilo a prostě holt prohráli. Kéž by takoví byli všichni.

Poslední jízda na letiště, poslední společná fotka, objetí na rozloučení a bylo to za námi. Jsem ráda, že jsem kluky mohla poznat. A i když Oleg býval občas až moc vlezlý, například s Julianem jsem si skvěle rozuměla. A jelikož jsem vyhrála naši sázku, celý pátek mi dělal osobního sluhu, což bylo fajn. Teď už ale bylo na čase se vrátit do běžného režimu.

Snažila jsem se jít brzo spát, ale zase mě přepadly špatné myšlenky. Nakonec jsem skončila vzhůru ještě ve dvě hodiny ráno, ubrečená, unavená, poslouchající smutnou hudbu a začínala jsem se pomalu modlit, abych už konečně usnula. Možná si říkáte, proč ještě poslouchám smutnou hudbu, ale pravda je taková, že mi to pomáhá. Nebo doteď jsem si to alespoň myslela. Vždycky když mi bylo smutno, podpořila jsem ty emoce v sobě a nechala je vyjít na povrch. Teď to ale nějak nefungovalo. Musela jsem si jít otevřít okno a vpustit dovnitř trochu chladného vzduchu, protože jsem měla pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Ani nevím, kdy jsem nakonec vytuhla, ale naštěstí jsem přeci jenom nějak usnula. Tohle musí skončit a to brzo, protože jinak to nedám!

Jediné, na co jsem se v pondělí, které ve škole bylo nekonečné, těšila, byl můj trénink. Samotnou mě překvapovalo, že gymnastika na mě zatím měla spíš ty pozitivní účinky. Čekala bych, že mě vzpomínky na mámu budou pronásledovat i tady, ale zatím se to nedělo. V tělocvičně jsem ze sebe mohla vypustit duši. A přesně to jsem teď tak nějak potřebovala.