Poslední tóny

Kapitola 46.

Kayla

Čtyřiadvacátého prosince jsem ráno vyskočila z postele nadšená jako malá holka. Ačkoliv několik posledních dní bylo na nic, na Vánoce jsem se zkrátka rozhodla, že si nenechám zkazit náladu a svátky si užiju.

Konečně bylo na pár dní volno a já mohla trávit čas s rodinou a přáteli. Žádná škola, žádná gymnastika, i když to mě spíš mrzí, zkrátka jen cukroví, pohádky a bramborový salát. Navíc babička připravila na snídani skvělé avokádové tousty s volským okem, což bylo jedině plus.

Po vydatné snídani nás čekala cesta do Medfordu. Bylo trochu hloupé, že babi s dědou pořád jezdili tam a zpět, ale na dnešek bylo naplánováno zajet na hřbitov a oni se chtěli přidat. Navíc jsme se poměrně pohodlně vešli do jednoho auta, takže děda ani nemusel řídit.

Nebyla jsem si jistá, jak se při návštěvě hřbitova cítit, obecně mám problém s tím, že nevím, co vlastně cítím, často. Moje minulá cesta sem dopadla dobře, ale to jsem tady byla sama. Teď si už nemůžu jen tak stoupnout před hrob a povídat mámě o všem, co se děje. Nebo asi můžu, ale ostatní to uslyší a já na tohle potřebuju mít klid. A ano, pořád tak nějak naivně věřím v to, že to máma prostě slyší.

Čím jsme byli blíž, tím víc jsem cítila ten nepříjemný knedlík v krku. Oči se mi už zase začaly zalívat pálícími slzami, ale já jim nedovolila proklouznout ven. Teď ne! Dnešek je veselý den!

Všichni jsme postupně naznačili křížek na náhrobku a pak jsme stáli v naprostém tichu, které rušilo jen tiché šeptání. Babička svoje modlitby vždycky šeptala, snad aby ji Bůh lépe slyšel. Zase jsem upřeně zírala na mámino jméno. Tatiana Moroshkinova - vždycky mi to přišlo takové vznešené a neobvyklé. Milovala jsem mámino příjmení a byla jsem ráda, že jsem ho mohla nosit i já. Ne, že by se mi Doyle nelíbilo, ale já byla hrdá na to, že mám v sobě také ruskou krev.

V Medfordu nebylo ani zdaleka tolik sněhu, co u nás. Je zvláštní, že třeba ještě před dvěma měsíci, bych Crescent City neoznačila jako u nás. Poslední dobou jsem se to ale už naučila. Pomalu, ale jistě jsem si zvykala, že Medford už zkrátka není moje doma. Část mě nejspíš bude v Medfordu doma už napořád, ale pro mě domov znamená hlavně rodina. Tam, kde je táta a Tori, tam je můj domov, i kdyby to měl být třeba severní pól.
Naše nohy se každopádně nebořily v několika centimetrové vrstvě bílé pokrývky, což bylo docela příjemné. Měla jsem na sobě totiž jen zateplené punčochy, protože jsem měla sukni, takže jsem byla vděčná za to, že moje nohy nemrznou.
Na druhou stranu, jak už jste jistě pochopili, sníh mám vážně ráda. Obecně celou zimu miluju a určitě je to moje nejoblíbenější část roku, i když občas dokáže být dost depresivní, hlavně pro mě.

Nacházela jsem se po tátově pravici, Tori po jeho levé straně. Chytl nás obě za ruku a tak jsme tam stáli a společně vzpomínali. Po chvilce jsem svoji pravou, volnou, ruku natáhla k dědovi, který stál kousek za mnou, aby se k nám přidali. Děda moji dlaň přijal, babi se chytla zase Tori. V tenhle moment jsem byla nejspokojenější, jak jsem jen mohla. Měla jsem svoje nejbližší u sebe, byla jsem obklopena dvěma muži, kteří jsou jedni z nejdůležitějších v mém životě, cítila jsem se v bezpečí a milována. Jen kdyby se k nám mohla připojit i máma, pak by to bylo perfektní...

"Kaylo, pomůžeš mi s obalováním řízků? Tori a chlapům se nechce vstávat od pohádky," zeptala se babička, když zaklepala na dveře mého pokoje. Po obědě se všichni svalili naprosto plní na pohovku v obýváku a už se nezvedli, mezitím co já jsem se vydala jít projít po městě. Stavila jsem se pro Owena a společně jsme zavítali k Jane, abychom si předali vánoční dárky. Owen byl nedočkavý, takže si svoje dárky rozbalil hned, my s Jane jsme se to rozhodly nechat až na zítřek. Owen byl ze hry na playstation, co jsem mu dala, nadšený. Nebyla jsem si jistá, co mu dát. K narozkám ode mě dostal ukulele, protože několikrát zmiňoval, že se chce naučit hrát na nějaký nástroj a já usoudila, že ukulele je docela dobré i pro naprosté laiky. Víc nápadů jsem ovšem už neměla. Owen navíc byl tak trochu nerd, i když se to nezdálo, jenže já se v počítačových hrách a tak podobně vůbec nevyznám, proto jsem byla vděčná, když mi pomohl Jeremy.