Poslední tóny

Kapitola 83.

Kayla

Jídlo bylo přímo famózní. Trochu jsem se bála, aby to nebyla nějaká restaurace, kde vám na talíř namalují nějakou omáčkou půlměsíček, přidají k tomu kousíček masa, nějakou zeleň a nakonec to postříkají nějakým dalším dipem a říkají tomu umění. Měla jsem totiž dost hlad, takže když jsem zjistila, že tohle je špičková restaurace, ve které vaří reálné jídlo a nedonesou vám prakticky prázdný talíř, dost jsem si oddychla.

Objednala jsem si grilovaného lososa se šťouchanými bramborami a moje chuťové pohárky tančily nadšením. Něco tak dobrého jsem už dlouho neměla.

"Je to skvělý," uznala jsem, když jsem spolkla další kousek ryby. Jen doufám, že nejím až moc rychle...

"Já to říkal," zasmál se Brent, "pan Garcia je mistr oboru."

"Popravdě jsem se trochu bála..."

"Čeho?" zmateně se zeptal.

"Tak zaprvé toho, že přijdeš v obleku," zasmála jsem se, "a to já jako obleky zbožňuju. Kvůli tomuhle miluju období maturit, protože všichni kluci chodí v oblecích, i když u vás asi ne co, když se nosí uniformy?"

Brent se rozesmál mému zděšení. Já ale vážně měla duben a květen spojený s mladými muži v oblecích a měla jsem na kvádra tak trochu úchylku.
"Nosí se i tady, k maturitám uniformu mít nemusíš. A nevzal jsem si ho proto, protože tahle restaurace není zas tak formální."

"No toho jsem právě bála, že třeba budu oblečená málo společensky. A hlavně jsem si říkala, jestli to nebude taková ta špičková restaurace, kde ti donesou skoro prázdný talíř, z kterého se nikdy nemáš šanci najíst, ale hlavně, že to působí esteticky."

"Do těchto restaurací já, jakožto milovník jídla, nechodím." Nesouhlasně kroutil hlavou.

"To jsem ráda, protože jsem měla celkem hlad."

"Víš, čeho jsem si všiml?" Zvedl ke mně oči a pozorně mě sledoval.
"Pořád říkáš u vás, i když na tu školu chodíš už poměrně dlouhou dobu."

Úsměv na tváři mi trochu zamrzl, protože jsem si uvědomila, že to je opravdu pravda. A z nějakého důvodu jsem se cítila krapet blbě, že to dělám.
"Jo, asi to dělám no. Ale já už si to ani neuvědomuju."

"Pořád nebereš Crescent City jako svoje doma?"

Musela jsem nad tím zapřemýšlet, ale pak jsem zakroutila hlavou.
"Ne, o to asi nejde. Já beru jako svoje doma to, kde mám lidi, který miluju. Což je možná ten problém, protože já těch milovaných lidí mám až moc a jsou rozsetí po celým světě. Ale zkrátka tam, kde je táta a ségra, tam je pro mě doma. Takže Crescent City je pro mě určitě domovem, spíš ale mám těch domovů mám trochu víc. A co se školy týče, pořád si tu připadám tak trochu jako ta nová zmatená holka."

"Tak zase máš pořád co objevovat, to já už znám naše město skrz na skrz."

"To jo," zasmála jsem se, "včera jsem byla běhat, po dlouhé době úplně sama, a málem jsem se ztratila, když jsem hledala nějakou novou trasu."

"Pořád běháš s Charliem?" Bylo očividné, jak se snaží neznít až moc žárlivě, i tak jsem ale v jeho očích viděla, že ho to moc netěší. Achich ouvej, tohle ještě bude peklíčko.

"Jo, nebo s tátou. Chtěla jsem vytáhnout i Jane, ale ta mi okamžitě řekla, ať to ani nezkouším."

"Já s tebou někdy půjdu," rozhodl.

"Věříš si, jo?" potutelně jsem se ušklíbla. Jsem si celkem dost jistá, že Brent na tom bude o dost líp než já, protože na trénincích běhají pořád a co jsem tak viděla i na tělácích, nedělají mu problém ani delší tratě. I tak jsem si ale musela trochu rýpnout.