Poslední tóny

Kapitola 41.

Brent

Samozřejmě, že se Jeremy obětuje. Co by on pro Kaylu neudělal? Perfektní ex-přítel a ještě lepší kamarád. Upřímně jsem dneska vůbec neměl náladu poslouchat to věčné opěvování jeho osoby, ani Trevora, co už zase něco probíral, ani Haylie, která mě akorát naštvala tím, že zase vytahovala Violet.

Když jsem nic neříkal, Kayla mi věnovala zvídavý pohled, ale dál už Jeremyho nezmiňovala. Zřejmě nechápala, proč jsem tak zpruzenej, což jsem vlastně nechápal ani já. Hádám, že jsem se  těšil, jak s Kaylou vyřešíme náš projekt a ti dva, co se ke mně po škole připojili, mi tady akorát zavazeli.

Naštěstí měli namířeno do kina, takže asi po hodině odešli a nechali nás v klidu pracovat. Všiml jsem si, že i Kayla si oddychla, když se za nimi zavřely dveře.

"Promiň, nějak jsem neměl to srdce je poslat pryč," omluvil jsem se.

"Jo, dobrý," povzdechla si, "mně nevadili." 

"Tohle byla jasná lež," zasmál jsem se a i její koutky vylítly do výšin.

"Možná trošičku," připustila a ukázala mi malinkou škvírku mezi jejími prsty. Já na to nic neřekl, jen jsem si ji přeměřil očima a svými prsty jsem ukázal o dost větší mezeru. Kayla propukla ve smích a přikývla.

"Dobře dobře, očividně mě trochu znáš no."

"Ale jen trochu," narážel jsem na naši hádku, kde mi vyčetla, že si myslím, že o ní vím všechno. Bylo vidět, že Kayla naprosto pochopila, co jí tady naznačuji, ale nijak se k tomu nevracela, a spíš nad tím se smíchem mávla rukou.

"To bylo snad nejvíc slov, co jsi za dnešek řekl." Zadívala se mi přímo do očí a já se na chvilku ztratil v té její rozteklé čokoládě. Kayla měla snad ty nejhezčí oči, co jsem kdy viděl. Nevím proč, ale hnědé oči mi vždycky přišly plné upřímnosti. Navíc ona se na vás dokázala smát očima.

"Jo, vlastně ani nevím proč," řekl jsem, aniž bych přerušil náš oční kontakt. Ten se pokazil až v momentě, kdy k našemu stolu došel Bryan, Brynnin kluk, aby se zeptal, jestli něco nechceme. Já si objednal další kafe, protože brzké ranní vstávání na mně udělalo své škody. Kayla po vyřčení myšlenky, že potřebuje nějaký cukr, požádala o vafle s karamelem.

"To je tak dobrý," vydechla blaženě, když v puse žmoulala kus vafle. Nebudu lhát, vypadaly lákavě. Karamel a šlehačka navrchu na vás přímo křičely, abyste je okusili. Olízl jsem svoji lžičku  od mléčné pěny a kávy a ukradl jsem jí kousek šlehačky, kterou jsem okamžitě strčil do pusy, aby ji po mě Kayla nechtěla zpátky.

"No tak moment! Tohle nee." Kayla okamžitě svůj talířek přitáhla blíž k sobě. Zřejmě se svoje jídlo hodlala bránit svým vlastním tělem. Musel jsem se nad ní zasmát. Byla celkem roztomilá.
"Na jídlo jsem háklivá!"

"Je to dobrý." S mrknutím a úšklebkem jsem si oblízl spodní ret.

"A víš co," řekla po chvilce přemýšlení, "klidně si tu šlehačku vezmi, mě by to akorát přidávalo kila navíc."

Nad tím jsem musel protočit očima, protože zrovna ona si nemá na co stěžovat.
"Tobě by to neuškodilo."

"Já si dělám srandu," zasmála se a zakroutila hlavou, "ale jestli chceš, tu šlehačku si klidně vezmi." Po těchto slovech jsem se rychle natáhl k jejímu talířku a dřív než si to rozmyslí jsem si šlehačku přivlastnil.

"Co ten projekt? Napadlo tě něco, zítra už bychom měli mít vymyšlený, co budeme dělat."

"Pořád nějak nic nemám," pokrčila rameny, "přemýšlela jsem nad tím, co nás dva spojuje, aby to prostě dávalo nějaký smysl. Kromě sportu mě asi nic dalšího nenapadlo."