Poslední tóny

Kapitola 8.

Kayla
"Proč musíme mít spojenej tělák s klukama?" postěžovala si jedna holka, mám pocit, že se jmenuje Kate, když jsme se převlékaly do těch otřesných sportovních úborů. Alespoň nám dovolili vzít si i mikinu, protože venku už byla celkem zima. Moje taktika byla taková, že si vezmu jen mikinu a sportovní podprsenku a to hrozný tričko si brát nebudu. Jane mi to ale rozmluvila, protože kdybych si z jakéhokoliv důvodu musela tu mikinu sundat, byla bych před všema jenom v podprsence. Ne, že bych s tím já měla problém, co si budem, je mi to vcelku jedno, ale učiteli by už to jedno být nemuselo.

"To zase budeme hrát basket," povzdechla si další holka. Možná bych se už mohla naučit jména mých spolužáků...

"Alespoň bude sranda, když tady není áčko ani Hillová," řekla Jane.

"To jo, ale budeme prostě hrát basket," tvářila se ta druhá holka jako by to bylo to nejhorší na světě.

"Co je na tom tak hroznýho?" zeptala jsem se nechápajíc.

"Pan Claus," protočila Jane očima, "chvilku vydrž a pochopíš. Je to vášnivej basketbalista, doteď trénuje školní tým, a jakmile neumíš hrát basket, jsi pro něj nic... A tady z nás nikdo kromě Julie basket hrát neumí."
Nevěděla jsem sice, kdo je Julie, ale i tak jsem kývla, jakože chápu.

Jakmile se Jane konečně převlékla, vydaly jsme se společně na hřiště. Kluci tam už stáli v plném počtu a pan Claus zamračeně hleděl na hodinky na jeho zápěstí. Možná by si holky mohly trochu pohnout...
"Millerová," zakřičel na Jane, když ji uviděl, "běž k vám do šatny a řekni jim, že kdo tady do minuty nebude, běhá tři kola navíc!" Jane si povzdechla, otočila se na patě a rozběhla se zpět k šatnám. A tak jsem osamoceně došla až ke klukům a jejich učiteli.
"Tebe neznám, jméno?" přeměřil si mě basketbalový fanatik očima.

"Kayla Moroshkinova, pane učiteli," nahlásila jsem mu, jak se jmenuju. Když to uslyšel, zamračil se.

"Ta Kayla Moroshkinova?" Znovu mě přeskenoval očima.

"Ta? Co tím myslíte?" Nechápala jsem.

"Dcera Quentina Moroshkina, coby Doyla?"

"Noo, jo," váhavě jsem odpověděla. Neměla jsem tušení, odkud zná mého tátu.

"No paráda, konečně někdo, kdo umí hrát basket. Pozdravuj ho," usmál se na mě a vypadalo to, že by ještě něco řekl, ale už začaly přicházet, spíš tedy přibíhat, další holky, takže si je musel zapisovat do archu s docházkou.

"Odkud zná kurva mýho tátu?" řekla jsem si tak nějak pro sebe a zařadila jsem se do řady na nástup.

"Paul, Turnerová a Wattersová jsou kde?" zakřičel pan Claus.

"Mají krámy," odpověděl Trevor a zřejmě mu to přišlo náramně vtipné, protože se tomu hlasitě zasmál. Vlastně skoro všichni kluci se tomu zasmáli.

"To mám taky a jsem tu," řekla jsem potichu. Vedle mě stál ale Owen a slyšel to, takže tentokrát se začal smát on.

"Slečna Moroshkinova je vtipná, koukám," přišel pan Claus až ke mně. "Chcete se podělit i s ostatními, ať se zasmějeme taky?"

"Není to nutné asi, ale jestli to potřebujete vědět, tak jsem říkala, že krámy mám taky a i tak tady jsem," pokrčila jsem rameny. Hlouček utichl. Upřímnost, to se tady nevede, nebo co? Všimla jsem si, že pár holek si dalo ruku před pusu nebo zakroutily v tichosti hlavou.

"Je to snad zakázaný slovo, nebo co, že mlčíte?" zeptala jsem se.

"Ne, jen málo která z dam by to řekla nahlas," řekl ještě trochu zaraženě Claus, ale když jsem jen nezaujatě pokrčila rameny, pokračoval: "No ale vidíte to, holt většina tady je slabý kus. Nic, na rozběhání si dáme tři kolečka, pak rozcvička a pak basket," zavelel a hlouček se dal pomalu do pohybu.