Poslední tóny

Kapitola 12.

Brent

Chtěl jsem Kayle ukázat pár míst ve městě, nakonec jsme ale dojeli k pláži a tam jsme se šli projít. Všude byla tma, ale měsíc svítil dost silně, takže jsme viděli bez problémů.

"Oceány a moře jsou prostě tak okouzlující," vydechla Kayla a sedla si do písku, který už byl dost studený a ona měla jenom šaty se silonkama a koženou bundu, co moc teple nevypadala. Já jsem měl naštěstí mikinu i bundu, takže jsem byl plně připraven jí něco z toho půjčit.

"Budeš nemocná," řekl jsem, ale i tak jsem si sedl vedle ní, "ten písek už je studenej."

"A co? Hodilo by se mi pár dnů volna, kdy bych mohla jen spát," potichu si zívla, "poslední dobou jsem toho moc nenaspala."

"Máš noční můry, nebo co?"

"Ne, na ty jsem naštěstí nikdy nijak výrazně netrpěla, jen v jednom takovým zvláštním období, ale spíš chodím spát pozdě, takže si za to můžu sama," vyprávěla Kayla mezitím, co si v rukách hrála s pískem.
"Ty jsi někdy měl noční můry?" stočila svůj pohled na mě.

"Jo," přikývl jsem, "jako malej. Mohlo mi být asi tak pět, šest, protože se zrovna narodila ségra. Zdávalo se mi skoro každej den, že jsem se ztratil v kanále, kde mě honil takovej skřet. Vždycky jsem nějak našel cestu ven, ale když jsem vylezl zpátky na povrch, byla válka a všude byly tanky a vojáci a tehdy jsem se z těch snů budil s pláčem."

"Ty máš ségru?" zeptala se Kayla. Vážně ji na celém mém příběhu zaujalo právě tohle?

"Jsem rád, že jediný, co tě zajímá, je moje ségra," zasmál jsem se a Kayle se na tváři objevil mírně provinilý úsměv, "ale jo, mám ségru. Vlastně dvě. Jednu starší, Rendy, té je dvacet dva, a jednu mladší, té je třináct a jmenuje se Celeste. Taky mám mladšího brášku, Damiena, tomu je jedenáct."

"Fakt? Netušila jsem, že máš tolik sourozenců," podivila se Kayla.

"Jak bys to mohla vědět?" Mírně jsem se zamračil.

Kayla se rozesmála: "Tak přece jenom jsem o tobě nějaký info slyšela..."

"Vážně? A co se o mě teda říká? Že jsem úžasnej?" Myslel jsem to vše samozřejmě ze srandy.

"No, to jo," uchechtla se Kayla, "možná to ani radši nechtěj vědět."

"Moment, to je to jako fakt tak zlý? Jakože když jsi dneska řekla, že si o mně myslíš i horší věci, než že jsem totální egoista, celkem jsem se zděsil. Docela by mě zajímalo, co ti ostatní napovídali?"
Kayla mi to ovšem odmítala říct. Vážně by mě to zajímalo, co se o mně říká.
"Tak mi alespoň řekni, jak to máš ty se sourozenci?"

"Mám jen mladší ségru, Tori, taky jí je jedenáct," pokrčila Kayla rameny.

"A jaké máš záliby?" snažil jsem se tenhle hovor rozvést dál.

"Tady už je to jak na nějakým pohovoru," zasmála se Kayla a zastrčila si pramen kudrnatých vlasů za ucho.
"Jakože momentálně nemám nějaký určitý koníček. Dřív jsem hrávala na klavír a dělala gymnastiku-" Jakmile zmínila gymnastiku, musel jsem ji přerušit: "Proč jsi skončila, když jsi byla tak dobrá?"

"Tak dobrá? Co ty o tom víš?" odfrkla si Kayla. Nejednou vypadala celkem naštvaně.

"Violet nám říkala, že jsi několikanásobná mistryně Spojených států a že jsi byla dokonce na mistrovství světa," vysvětlil jsem jí, odkud to všechno vím.

"Jo Violet... Co všechno vám řekla?" Zakroutila hlavou.

"Vlastně nic víc. Zmiňovala jen ty mistrovství," pokrčil jsem rameny. Nechápal jsem, proč Kayle zmínka o gymnastice tak moc vadila. Předpokládám, že ji dělala celý život, takže to musela mít ráda.
Kayla mi neodpověděla jen přikývla hlavou a dál zírala na oceán, pohrávajíce si s pískem v rukách.
"Co ten klavír?"