Poslední tóny

Kapitola 21.

Brent

"Upřímně, dečka?" unaveně se na nás usmála slečna Morenova , když si sedla za katedru. "Víte co, je pátek poslední hodina a mně už se strašně nechce probírat novou látku, tak jsem si říkala, že bychom mohli udělat nějakou práci ve dvojicích. Co vy na to?"

Nikdo nic nenamítal. Všichni se po sedmi hodinách strávených ve školních lavicích chtěli co nejrychleji dostat domů. Já byl dnes vzhůru od půl šestý, protože nám ve čtvrt na sedm začínal trénink, takže jediné, na co jsem se zmohl je, že jsem zvedl hlavu z lavice, na které jsem se v podstatě válel.

"Našla jsem v učebnici jeden text, kde Ilja popisuje, jak slaví narozeniny. Mluví tam o dortu, dárcích a tak, tak mě napadlo, že bychom udělali čtení s porozuměním ve dvojicích. Výstupem téhle hodiny bude papír s vašimi jmény, kam buď popíšete, nakreslíte, nebo je mi vlastně jedno, jak to uděláte, co Ilja dostala, jak ten dort vypadal a tak. Nečekám nějaká mistrovská díla, ale říkala jsem si, že nakreslit dort je jednodušší, než probírat nové téma. Dvojice si udělejte podle sebe, je vás sudý počet, takže to vyjde."

Na ruštinu nás z naší třídy chodilo celkem devět a zrovna když máme dělat práci ve dvojicích, tak je Trevor u zubaře? Zabořil jsem hlavu do svetru, který jsem měl hozený na lavici a povzdechl jsem si, když v tom jsem ucítil citrusovou vůni, kterou zkrátka odněkud znám.

"Ehm, můžu být s tebou? Všichni ostatní nejspíš dvojici mají," ozval se ještě známější hlas. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem. Opravdu všichni kolem už seděli po párech.

"Jo, jasně," usmál jsem se na Kaylu a odsunul jí židli vedle mě, aby si mohla sednout.

"Díky," potichu pípla.

"Já díky," nejistě jsem se zasmál, "zachránila jsi mě od Berta." Bert byl takový klasický šprt, co také seděl sám, takže byla dost velká možnost, že bych skončil s ním. Nic konkrétního proti němu nemám, neberte to zle, ale můj mozek momentálně nefungoval už natolik, abych byl schopný pracovat s někým takhle chytrým. Ne, že by Kayla nebyla chytrá, ale na Berta zkrátka nemá.

"Divím se, že víš, jak se jmenuje," ušklíbla se Kayla.

"No pardon," odfrkl jsem si.

"Sám si to říkal ten den na tý párty, že kolikrát ani nevíš jména tvých spolužáků." Nepamatuju si, že bych to zmiňoval, ale já si ani nepamatuju, co jsem včera večeřel, natož co jsem řekl dva týdny zpátky.

"Napamatuju si to, ale je to možný," pokrčil jsem rameny, "ale po tom, co jsi mi řekla svůj upřímný názor na mě, jsem se nad sebou trochu zamyslel a prostě nechci, aby si o mě lidi mysleli tohle." Kayla mi věnovala upřímný úsměv, který mě lehce probral a nabil energií. Potřeboval bych si ji asi vzít domů, aby mi zlepšovala náladu neustále. Vím, je to trochu sobecké, ale já jsem docela sobec. Co nadělám?

"To jedině zchvaluju," usmála se a pak se začetla do textu o Ilje. Nic moc se mi nechtělo dělat, ale když mám možnost pracovat s Kaylou, nechtěl jsem ji zklamat. Když se nad tím tak zamýšlím, ona má na mě sakra dobrej vliv. Od tý párty, kde mi řekla, že si o mě prakticky myslí, že jsem naprostej idiot, jsem se na sobě vážně snažil zapracovat. Za ty dva týdny jsem se naučil jména víceméně všech lidí od nás ze třídy, dokonce jsem se s pár z nich i bavil. Došlo mi, jak moc mě sere na Jacobovi, že se baví s Vivian. Všímám si, že máme s Violet ne úplně zdravý vztah a že by bylo dobré to napravit. Dokonce i moje máma se mě o víkendu ptala, co se se mnou děje, že reálně trávím čas doma s rodinou a ne venku s děckama.

"Je vtipný, že borka měla vanilkovej dort s malinovým krémem, což mám v plánu dneska péct," zakroutila hlavou Kayla, když text dočetla. Já byl ještě pár řádků před koncem, ale hlavní myšlenku a informace jsem pochytil, takže jsem radši věnoval pozornost ji.