Poslední tóny

Kapitola 82.

Jane

"Kam, že tě to bere na tu večeři?" zeptala jsem se Kayly. Byla sobota a my ji s mými přáteli trávili na basketbalovém zápase naší školy. Owen na tyhle zápasy chodil dost často, já jak kdy, ale mám pocit, že tohle je snad poprvé, co Kayla přišla, aniž by hoši hráli proti St. Luisce. 

Brent, který nás zrejmě našel v hledišti, protože když zrovna nehrál, pořád koukal naším směrem, má očividně Kaylu tak trochu omotanou kolem prstu. Ale zatím je to takové to milé omotání.

"Do nějaký restaurace v Eugene, prý tam vaří Jacobův táta," pokrčila rameny a zatleskala Trevorovi, kterému se podařilo dát koš na tři body.

"To bude asi něco nóbl, co? Doufám, že máš vymyšleno, co si vezmeš na sebe," komentoval hned Owen, coby náš dnešní módní poradce. Po zápase jsme oba měli jít ke Kayle a pomoct jí s přípravami. Přece musí na její první rande s panem "dokonalým" vypadat excelentně, ne? Já se tedy v módě moc nevyznala, mým denním chlebem byly džíny s obyčejným tričkem, ale tohle má naštěstí v malíku Owen. Já jsem spíš ready zhodnotit finální look.

"No nejraději bych šla v džínách a mikině," ušklíbla se Kayla, "na tyhle formální restaurace mě moc neužije."

"No to ať tě ani nenapadne!" zhrozil se náš módní guru.

"Neboj, ačkoliv se mi to příčí, mám přichystaný sofistikovaný outfit, který ovšem nevypadá, jako bych byla čtyřicátnice pracující v nadnárodní firmě." 

"To doufám," oddechl si Owen, "Brent je na tenhle luxus beztak zvyklej, takže u toho se snad bát nemusíme."

"To mě na tom děsí," přiznala Kayla, "já bych prostě o dost radši šla do mekáče, než do nějaký vyhlášený restaurace. Já nejsem člověk, co by si tyhle přepychový věci užíval, naopak mě to stresuje."

"A řekla jsi mu to? Jsem si jistá, že by změnil plány, kdyby věděl, že z toho nejsi úplně nadšená," zkusila jsem navrhnout.

"On to ví, že tohle není nic pro mě, ale říkal, že jídlo od pana Garcii musím ochutnat alespoň jednou v životě, do McDonaldu prý můžu jít, kdy se mi zachce."

"Tak je pravda, že to zas bude jiný zážitek," přikývl Owen, "navíc pro lidskou psychiku je dobré se občas hezky obléct a vyrazit do společnosti."

"To by mě zajímalo, kterej idiot tohle kdy vymyslel, protože pro mě je to třeba snad nejvíc stresová situace, do které se můžu dostat," zkonstatovala jsem. Ne ale to to vážně někdo má rád?

"Hej!" okřikl mě můj nejlepší kamarád.
"Vymyslel jsem to já a stojím si za tím."

"No jako asi čas od času to může být zábava, ale kdyby to mělo být jakýmsi normálem, tak bych se z toho asi zbláznila," zakroutila nad tím Kayla hlavou.

Kayla

Víc jsem ovšem bláznila, když jsem s těma dvěma došla domů. Byly zhruba tři hodiny odpoledne, protože jsme po zápase ještě zašli na oběd do města a i přesto, že jsem měla ještě minimálně 4 hodiny čas, Owen mě už vyháněl do sprchy, abych se šla chystat. Dělal kolem toho haló, jako by to byla moje svatba.

Já měla v plánu si ještě minimálně na hodinu lehnout a jen odpočívat. Když mu i Jane vysvětlila, že do sedmi, kdy mě má Brent vyzvednout, je času dost, nakonec svolil tomu, abychom si pustili film.

"Bojíš se?" zeptala se mě Jane, když jsem si u závěrečných titulků začala sbírat věci, co si s sebou chci vzít do sprchy.

"Proč bych se měla bát?" zeptala jsem se hloupě.