Poslední tóny

Jak to všechno začalo? Princ na bílém koni a jazyková bariéra...

KAPITOLA Z KALINY KNIHY - Z DRUHÉHO BŘEHU

K tomu, abych mohla začít mluvit o mém životě, je nutno zmínit, jak se vlastně stalo, že jsem vůbec přišla na tenhle svět.

Psal se prosinec roku 2000 a máma se účastnila amerického zvacího turnaje. Tato soutěž vždy měla prestiž a jednotlivé země do států posílaly jen ty nejlepší reprezentantky. Mámě bylo 22 a v září toho roku vyhrála zlatou medaili na jejích druhých olympijských hrách v Sydney. Všechny ostatní reprezentantky Ruska byly v tu dobu o dost zkušenější a papírově úspěšnější a od mámy prý nikdo nečekal zářný výsledek. O to větší překvapení bylo, když na prostných vyšvihla sestavu za 9,9 bodů, ve které předvedla i bezchybný rondat s přemetem vzad a dvojným saltem vzadschylmo, po čemž následoval rondat s tempo saltem vzad se saltem vzad prohnutě s obratem 720°, což ji posunulo na první stupínek bedny. Navíc toho roku pomohla ruskému týmu také v zisku stříbra za týmový čtyřboj.

Od mámy všichni na zvacím turnaji očekávali něco úžasného. Ruské eso, tak ji prý nazývali novináři v titulcích sportovních reportáží a článků, když v Sydney byla jednou z nejmladších, co vyhráli zlato.

Již od juniorských soutěží se specializovala především na prostné. Máma holt byla srdcem tak trochu tanečnice. A můžu vám říct, že ji naprosto chápu. Mám to totiž stejně. Na prostných totiž můžete ukázat, kdo opravdu jste. Samozřejmě, jsou tu určitá pravidla a očekávání, ale není to, místy až nudná, sestava na kladině, kde všichni dělají podobné cviky. Na prostných se můžete vyřádit, dát do toho srdce a emoce a bavit se.

Máma už měla čtyřboj jednotlivců za sebou a bednu tam měla jistou. Teď ji čekaly prostné za tým. Tým, který do ní vkládal velké naděje. Měla být divoká karta, eso v rukávu, někdo, kdo přijde a svojí dynamičností a zároveň estetičností všem vytře zrak. A ona to skutečně dokázala, první půlka sestavy probíhala hladce. Poskoky, sem tam nějaký kotoul, přemet nebo salto. To hlavní mělo přijít ke konci. Skok střižný přednožmo skrčmo s obratem 720°, prvek známý také jako Benton, ustála a chystala se na dálkový skok s výměnou nohou a obratem 360° v letové fázi, ovšem když se odrazila, ucítila rázem palčivou bolet v pravé achilovce a místo letu vzduchem se v bolesti sesunula na koberec.

V tenhle moment přichází na scénu táta, coby mámin rytíř na bílém koni, který ji zachránil před nebezpečím...Alespoň tak to popisuje on. Máma vždy říkala, že v reálu byl princ vystrašený čerstvý absolvent fyzioterapeutického oboru vysoké školy, který k ní po několika minutách nesnesitelné bolesti přiběhl, položil si její otékající nohu do klína, lehce ji prohmátl, což akorát bolelo ještě víc, postříkal to chladivým sprejem, zafačoval obinadlem a pak ji konečně odvedl do zdravotní místnosti. A navíc jí prý špatně rozuměl, kvůli jejímu silnému ruskému akcentu. Prostě všechno špatně.

Těžko říct, jestli prince vyděsily obrovské slzy, které se mámě valily z očí, natékající chodidlo, které škaredě modralo, nebo salva ruských sprostných slov, které vyletěly během těch několika minut ruské krásce z úst. Máma byla vážně kráska, ostatně jako skoro všechny Rusky.

Místo medaile za týmový čtyřboj si máma ze zvacího turnaje odnesla dvoutýdenní pobyt v sacramentské nemocnici. To si alespoň myslela. Šestý den, co ležela v posteli, protože kvůli přetržené Achillově šlaše musela dodržovat přísný klidový režim, za ní přišel primář, který ji oznámil, že její víza sice budou prodloužena o tři měsíce, protože ve stavu v jakém byla, nemohla letět zpátky do Moskvy, ale její cestovní pojištění za dva dny skončí. Takže si bude muset buď zaplatit nemocniční pobyt sama a navíc ještě nadstandart, protože v nemocnici už déle být nemusela, což s americkými cenami za poskytnutí zdravotní péče nepřipadalo v úvahu, a nebo bude muset podepsat reverse a odejít do hotelu.

"Už jste se rozhodla, jak to vyřešíte?" zeptal se čtyřiadvacetiletý Quentin Doyle, který měl na jmenovce velký nápis stážista, aby bylo jasně vidět, že čerstvě dokončil školu. Vzhledem k tomu, že Quentin tu dívku do sacramentské nemocnice dovezl, primář ji rovnou svěřil do pooperační péče jemu, ať se také ukážou Quentinovy fyzioterapeutické zdatnosti. 

"Podepíšu reverse," povzdechla si smutně Tatiana a odvrátila pohled od její ošklivé nohy. Pořád to bylo nateklé a hematom stále nezmizel. "Tři měsíce na hotelu mě sice vyjdou sakra draho, ale pořád lepší než pokoj tady na nadstandartu."

 "Buďte ráda, že vám vůbec prodloužili ty víza, cestovat s takovýmto zraněním několik hodin není prdel."

Tatiana se rozesmála a posunula se na své nemocniční posteli víc nahoru, protože její tělo neustále sjíždělo do nepohodlného pololehu. "To můžete? Používat taková slova v práci?"

"Když mě nenaprášíte..." mrkl na Tatianu Quentin a začal jemně masírovat její achilovku. Na začátek rehabilitace budou muset ještě týden až dva vydržet, aby splaskl ten otok.

"Naprášit?" podivila se Tatiana. V životě tenhle výraz neslyšela.

"Jo pardon," zasmál se Quentin, "mně nedošlo, že to se nejspíš v ruštině nepoužívá. Naprášit někoho znamená jako udat někoho, říct, co udělal."

"Ach tak," pousmála se Tatiana, "tak já vás teda nebudu naprašovat." Tatianin úsměv ovšem zmizel, když se její fyzioterapeut hlasitě rozesmál. Měl nakažlivý smích, takže se zraněná musela smát taky, i když vůbec nevěděla, čemu se směje.

"Používá se spíš nenapráším vás, ne nebudu naprašovat," opravil cizinku Quentin. Nemyslel jeho smích špatně, to vůbec, spíš mu to přišlo roztomilé.

"Tak hlavně, že se máte na čem zasmát. I mě jste rozesmál, i když mi je spíš do breku," zase si  povzdechla Tatiana. Ta situace s hotelem se jí vůbec nelíbila.

"Ehm," odkašlal si Quentin a poškrábal se na zátylku, napadl ho totiž nápad. Docela šílený, ale vyřešilo by to situaci jeho hlavní, a především světoznámé, pacientky. "Možná budu znít strašidelně, ale nechcete jít na ty tři měsíce bydlet ke mně?"

"Što?" vyhrkla překvapením v ruštině a ani jí to nedošlo, až když viděla Quentinův nechápavý výraz, opravila se: "Teda cože?"

"Můj spolubydlící se před měsícem odstěhoval, takže mám volný pokoj a nemusela byste platit zbytečně za hotel. Navíc vás budu mít pod dohledem a věřím, že vaší noze to jen prospěje. Rád bych vám takhle pomohl. A navíc budou Vánoce, přece nebudete trávit Vánoce sama na hotelovém pokoji?"

"Přece nemůžu bydlet čtvrt roku u chlápka, kterýho znám ani ne týden?"

Jak se ukázalo, mohla. I když její otec, můj dědeček, Vlado Moroshkin byl zásadně proti, protože se bál o svoji dceru, babička Ilja mu ovšem vysvětlila, že pro Tatianino zdraví to bude to nejlepší, čímž ho přesvědčila. A tak máma bydlela tři měsíce u muže, kterého znala sotva týden. Její princ na bílém koni. Muž, kterého za tři měsíce opouštěla se slzami v očích jen pro to, aby se během dalších tří měsíců přestěhovala z Moskvy do Sacramenta, protože se do něj zamilovala. Muž, z kterého se stal ten nejlepší táta pod sluncem. Můj táta.