Poslední tóny

Kapitola 29.

Brent

O víkendu jsme zase měli zápas, tentokrát s týmem z Willow Creek. Oni naštěstí nebyli moc dobří, každý rok končili až ke konci tabulky, takže pro nás to znamenalo jistou výhru. Claus byl s námi spokojený, takže dnešní kondiční trénink ani nebyl zas tak náročný. I tak jsem se ale těšil hlavně na to protahování.

Dnes jsme trénovali hlavně výskok a moje nohy už asi dvacet minut zoufale volali o pomoc. To byl ale čistě můj problém, protože leg day v posilovně vždycky dost šidím, teď se mi to ale pořádně vymstilo.

Když odbila pátá hodina odpolední, museli jsme se z posilovny přemístit do gymnastického sálu. Ale když jsme stoupali po schodech nahoru k tělocvičně, něco tady nehrálo. V tělocvičně se svítilo a zevnitř se linula hlasitá hudba. 

"Jste si, kouči, jistej, že sem můžeme chodit každej týden?" ozval se Lewis.

"Jo," zaraženě zamručel Claus a vydal se do sálu, "přinejhorším nás vyhodí, no."

Když ale otevřel dveře, vevnitř nebyla Hillová s jejím týmem, ani Lux Walker s jeho jedinýma kámošema. Na zemi, uprostřed plochy na prostné, ležela kudrnatá dívka a zírala do stropu. Vypadala trochu jako mrtvá, ale po chvilce si promnula obličej dlaněmi. Kvůli hlasité muzice nás neslyšela a nevšimla si nás. Až když Claus stopnul na přehrávači hudbu, vyděšena si sedla a podívala se naším směrem.

"Nerad ruším," odkašlal si Claus a vešel dovnitř. Na Kaylině obličeji se zrcadlila čistá zmatenost. Očividně jsme všichni byli dost překvapení, že tady na sebe narážíme. "Ale paní Hillová nám dovolila se tady protahovat, protože dole v posilovně být nemůžeme a chodit kvůli tomuhle do haly je zbytečné."

"Jo aha," chápavě přikývla, "no když si sundáte boty a pustíte mi zase tu hudbu, tak mně tady nepřekážíte." Kayla se zvedla ze země a protáhla si záda. Co tady dělá?

"A ty tu děláš co, smím-li se teda zeptat?" Mám podezření, že mi Claus čte myšlenky.

"Není to očividné?" zasmála se brunetka a přešla k hrazdě.

"Válíš se po zemi?" hloupě se zeptal Claus a pobídl nás, ať jdeme dovnitř. Kayla si nás všechny zamračeně prohlédla, na mě se očima zastavila o něco déle, zřejmě nás neviděla úplně ráda.

"To byla uklidňující chvilka," řekla Kayla, aniž by hnula brvou.

"Jo tak," zasmál se Claus, "tak máme ještě chvilku počkat?" Zřejmě to mělo být jakože vtipné, ale Kayla se tvářila naprosto vážně. Vlastně nikdo se nezasmál.

"Tak teď už vás asi nemůžu vyhodit, jen mi prosím pusťte tu hudbu," povzdechla si a ve výskoku se chytla hrazdy. Na rukou se jí přitom vyrýsovaly svaly, za které by se nemusel stydět ani kdejaký chlap. Měla ke cvičení puštěnou nějakou melodii houslí, violoncella a bůhví čeho dalšího. Ale nepřestavujte si nějakou klasickou symfonii, to vůbec. Zrovna například hrála melodie písničky Feel It Still, akorát bez textu a pojatá tak trochu jinak.

Měli jsme se protahovat podle Ramona, což byl syn a zároveň asistent Clause, ale já věnoval pozornost spíš Kayle, která se za námi na hrazdě chvilku kývala, aby nabrala rychlost, a pak zničehonic letěla vzduchem a chytila se druhé hrazdy, která byla o trochu výš. Neznám pro to ty  správné termíny, takže vám to nemůžu popsat lépe, pardon. Na té vyšší hrazdě se Kayla dostala do bodu, kdy byla hlavou dolů, v ten moment přehmátla rukama, otočila své tělo o 180 stupňů a udělala tři otočky, poté zase přelétla na tu první hrazdu, kde se opět otočila, párkrát se zamotala a vrátila se zpět za vyšší hrazdu. Její tělo se míhalo vzduchem, jako kdyby byla pták. Ale nějaký ladný. K tomu se možná lépe hodí motýl.

Na vysoké hrazdě udělala dost zajímavý trik. Byla hlavou dolů, ale ve vzduchu roztáhla nohy a celá se protočila tak, že už zase normálně dopadala na hrazdu, které se chytila. Po tomto kousku se ještě jednou zamotala a pak seskočila dolů, při čemž udělala dvojité salto vzad. Nakonec se jí podařil i skvělý dopad. Dopady jsou důležité. To byla snad jediná věc, u které jsem si byl v gymnastice jistý.

Kaylina chodidla dopadla ve stejný moment na žíněnku a bez toho, aniž by zavrávorala, ustálila svoje tělo v mírném podřepu mezitím, co ruce měla natažené před sebou. Vypadalo to, že chvilku ani nedutala. Ostatně i já čekal se zatajeným dechem, co se bude dít dál. Trochu jsem se bál, aby mě Ramon nenapomenul, ať to neflákám, ale i on Kaylu pozorně sledoval. Až když jsem se rozhlédl kolem sebe, zjistil jsem, že na ní zíráme naprosto všichni.

Kayla mezitím svěsila hlavu a sedla si na žíněnku. Vypadala unaveně a nespokojeně. Uslyšel jsem za sebou hlasitý potlesk, který začal Trevor a musel jsem se k němu přidat. To Kaylu donutilo se na nás podívat. Nejprve zmateně, potom se ale ušklíbla.

"To si potlesk nezaslouží," zavolala naším směrem a zvedla se ze žíněnky.

"Jak to, že ne?" ozval se překvapeně Claus.
"Vždyť to bylo sakra působivé. Třeba tady Brent na tebe v odraze zíral celou dobu, já ho viděl," naprášil mě. Kayla na mě okamžitě přejela očima a věnovala mi otrávený pohled.

"Tohle na hrazdě dělají třináctiletý holky," povzdechla si nespokojeně, "navíc jsem tam měla zbytečnou otočku navíc."

"Hele, mě se to zdálo působivé." 

"Jenže bez urážky... Vy o gymnastice nic nevíte," řekla Kayla a přešla ke své sportovní tašce, odkud vytáhla ručník a pití. Místností se rozhostilo ticho, tedy až na rychlou melodii houslí, která se ozývala z reproduktorů.

"To nevím," pokýval Claus hlavou a zadíval se na hrazdu, "to máš pravdu."

Kayla jen pokývala s unaveným výrazem hlavou, přepnula si playlist a začala se protahovat. Zřejmě už také končila. Já jsem se snažil koncentrovat na protažení mých svalů, ale pomalá melodie písničky Everybody's Got Somebody od Sama Fischera, kterou jsem znal dost dobře, mě zaháněla k mým myšlenkám. 

Ten otrávený pohled, který mi Kayla věnovala, asi jen tak nezapomenu. Skoro to vypadalo, jako kdyby mnou opovrhovala. I když ono to tak dost možná je. Na zprávy nereaguje, ve škole se vyhýbá jakémukoliv kontaktu se mnou, úplně mě ignoruje.

A ačkoliv jsem se snažil na to nijak nemyslet, nešlo to. Měl bych být rád, protože teď je Violet konečně v klidu, ale upřímně mi to, co ani nevím, jak bych popsal, mezi mnou a Kaylou docela chybělo. Byli jsme takoví dva spiklenci. Měli jsme naše tajemství a pár momentů, na které jsem dost často vzpomínal. To bylo vše, jen pár obrázků v mé hlavě. Ale já si těch pár obrázků vybavoval skoro každý den a čím dál, tím víc jsem pochyboval sám o sobě.