Poslední tóny

Kapitola 64.

Kayla

Od pondělí jsem ve škole slyšela jen o rozchodu nejznámějšího páru naší školy. Věděli to všichni a všichni měli potřebu se v tom šťourat a řešit to. Na Brentovi bylo vidět, že mu vadí být středem pozornosti, což bych od něj asi nečekala. Tipovala bych, že on je rád na očích, že ho baví, když se o něm mluví. Teď ale byla školní společnost rozdělena na dva tábory. 

Dost velká část lidí věřila Violetině pohádce o tom, že to ona se rozešla s ním. Šuškalo se dokonce, že ji Brent snad podvedl. Někteří do toho nakonec zatahovali i mě, což je absurdní. 

Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co si libuje v drbech a pomlouvání ostatních. Podobných "kauz" se řešilo spoustu i na St.Louisce, ale já se tomu vždy vyhýbala. Teď to ale bylo jiné, protože s Brentem jsem se znala i bavila. Na bývalé škole jsem se nikdy s někým, kdo by se stal hlavním aktérem podobného drama, nijak extra nebavila, takže mě to nijak neovlivňovalo. Teď se o mně říkalo, že se ti dva rozešli kvůli mně.

Violet po mně celé tři dny navíc hází nenávistné pohledy, čímž mi nijak nepomáhá. I když u ní mě to nepřekvapuje. Dnes ráno jsme se dokonce střetly u skříněk a tak strašidelně se na mě usmála, až jsem se bála cokoliv udělat. Škodolibý úsměv plný nenávisti, v tom byla mistr.

Byla zrovna pátá hodina, něco kolem poledne, když mě od mého testu ze ZSV vyrušilo hlášení školního rozhlasu: "Prosím Kaylu Moroshkinovu ze 3.B, aby se po této hodině dostavila do kabinetu tělocvikářů, děkuji Hillová."

Co se sakra děje? A proč mám silný pocit deja-vu?

Owen s Jane se na mě tázavě otočili. Vlastně všichni spolužáci se na mě na malý moment zadívali. Jen jsem trhla rameny, protože jsem netušila, co po mě Hillová chce tak důležitého, že mě musí shánět přes školní rozhlas.

"Počkáme v knihovně a pak půjdeme na oběd spolu, jo?" navrhla mi Jane, když zazvonilo a já si začala balit své věci.

"Jo, já vás pak najdu," přikývla jsem a bez dalšího otálení jsem se vydala ke kabinetu číslo 305. Ve dveřích jsem se málem srazila s panem Clausem, který mířil na jeho hodinu. Vřele se na mě usmál a nechal mě projít jako první, pak za sebou hlasitě zabouchl dveře.

"Kaylo, posaď se prosím," vyzvala mě Hillová a tak jsem udělala, jak chtěla. Nemohla jsem z jejího výrazu vyčíst, o co jde. Udělala jsem snad něco?
"Máme tu takový problém," začala a taky se sama raději posadila, "donesl se ke mně jeden text."

Musela jsem se zamračit. Cože?

"Nevím, co je na tom pravdy, proto by mě zajímal i tvůj komentář," řekla a podala mi několik potištěných papírů. Okamžitě jsem poznala screen obrazovky z GWS a to mi bohatě stačilo k tomu, aby mi došlo, o co tu jde.

Nedokážu ani popsat, jak zklamaná jsem byla. Poslední rok jako juniorka. Chtěla jsem vyhrát a všem ukázat, že americká gymnastika je špička, ovšem k tomu je potřeba snaha celého týmu. Chápu, ne vždy se daří, ale zaráží mě, že jindy to šlo a teď najednou ne. Tohle nebyla první soutěž, co Kayla absolvovala od té nešťastné události. Máme týmového psychologa, co nás několik měsíců připravoval na ten psychický nátlak a vím, že s Kaylou několikrát mluvil i potom, co se to stalo, aby se ujistil, že to zvládne. Kayla se pořád tvářila silně, všem nám tvrdila, že je v pohodě, ale nebyla, to nám všem ukázala bohužel až na mistrovství.

Bývala dobrá týmová hráčka, ale od té doby, co měla psychické problémy (měla je už před smrtí její matky), tak na tým začala kašlat. Jako jednotlivec si dávala záležet na každém jejím kroku, ale pro tým se nebyla schopná obětovat. Stal se z ní sobec, co by neměl patřit do žádného týmu. Ne, pokud chcete vyhrávat. - S.G.