Zdravím, ode dneška mají tóny jiný cover! Původní, který máte v médiích v první kapitole, jsem velmi amatérsky tvořila někdy před rokem a půl a jelikož jsem se vrátila k tomuto příběhu po tak dlouhé době, měla jsem pocit, že to chce změnu. Neříkám, že tento nový cover je nějaké mistrovské dílo, protože jsem si ho dělala pořád sama a přiznávám, že žádný grafik nejsem, mám ale pocit, že je hezčí a propracovanější 😅. Dejte kdyžtak vědět, který vám přijde lepší - ten nový vkládám do médií sem. Díky, Mia 🖤
Kayla
Po konci první hodiny se všichni studenti začali hrnout ven ze tříd. Jane s Owenem se nabídli, že mi pomůžou najít moji skříňku, takže jsme nikam nespěchali.
"Jaký že máš to číslo?" zeptal se Owen.
Podívala jsem se na papírek, kam jsem si pár dní zpátky napsala číslo mé skříňky a čtyřmístný kód.
"535," odpověděla jsem mu a dál jsem hledala šedou skříňku s daným číslem. Proč tahle škola musí být tak zatraceně velká?
Po asi deseti minutách mi Jane ukázala na uličku, kde by prý ta skříňka mohla být. A skutečně, po chvilce hledání správného čísla jsem to konečně našla.Problémem bylo, že se o dvířka mé skříňky opírala jakási dívka, která se bavila se svou kamarádkou a nevypadala moc nadšeně. Jakmile ji Jane viděla, protočila očima a odfrkla si.
"No holka, hodně štěstí," položil mi Owen ruku na rameno. Když jsem se na něj nechápavě podívala, šeptem mi vysvětlil, že to sama za chvíli pochopím."Nemohla by ses prosím kousek posunout, potřebovala bych se dostat ke svojí skříňce?" mile jsem se zeptala té dívky.
Když se ke mně otočila, její dlouhé blond vlasy mě mírně švihly do obličeje. Zkroutila svoje rty, které měla nepřirozeně přetažené rtěnkou, do kyselého úšklebku a svýma modrýma očima si mě přeměřila od hlavy až k patě. Cítila jsem se před ní jako nahá. A to se moc často nestává, většinou bývám celkem sebevědomá, i když abych byla upřímná, poslední dobou se moje sebevědomí rapidně snížilo."Tos jako mluvila na mě? Cože jsi to říkala?" s odporem v hlase se zeptala.
"Jestli by ses prosím nemohla kousek posunout, tohle je moje skříňka," kývla jsem hlavou na šedá kovová dvířka za ní.
"Uhádlas, nemohla," prskla po mně a otočila se zpátky. Panebože, tohle mi ještě chybělo, mám na tyhle krávy celkem štěstí, jak tak koukám...
"Děláš si srandu?" zeptala jsem se celkem naštvaně, "je nutný se chovat takhle?"
"A co čekáš? Myslíš si, že lidi na týhle škole mají nováčky rádi?" zvýšila blondýna svůj hlas. Jane s Owenem stáli opodál a radši se do toho nemíchali, už chápu, proč mi přáli hodně štěstí.
"Tak tohle není o lidech na škole, tohle je čistě o tom, jestli jseš píča, nebo ne..." řekla jsem si vlastně jen tak pro sebe, ale nahlas, takže to samozřejmě slyšela.
"No dovol," odfrkla si a o kousek přeci jen poodstoupila, ale určitě to neudělala naschvál, aby mi zpřístupnila cestu k zámku mé skříňky, spíš si to vůbec neuvědomila. "Zlato, slyšels to?" zeptala se ta blondýna směrem na někoho, kdo zřejmě stál za mnou.
Když jsem se otočila, jen pár kroků ode mě stál hnědovlasý kluk, tentokrát jsem už viděla i jeho pronikavě šedé oči, které na mě opět zíraly. Ano, byl to Brent. Blonďák Trevor stál za jeho zády ještě s nějakým třetím klukem, kterého jsem zatím neviděla, protože nebyl v naší třídě. Byl vysoký, měl světle hnědé kudrnaté vlasy a nos plný pih. Vypadal celkem roztomile a na tváři měl milý úsměv, i přesto, že jsem právě nejspíš urazila holku jeho kamaráda.
ČTEŠ
Poslední tóny
RomanceUž od mala pro mě byla gymnastika a hudba důležitá. Ve sportovní hale jsem byla jako doma... Až do toho osudného momentu. Až po smrti mojí matky jsem si začala uvědomovat, kolik lidí v mém životě bylo naprosto zbytečných, kolik lidí mě ve skutečnost...