Poslední tóny

Kapitola 89.

 Kayla

Ačkoliv sama sebe považuji za ranní ptáče, jestli něco opravdu nesnáším, tak je to zvuk budíku. Nevadí mi vstávat brzo, ale musím se probudit sama od sebe, ne tím, že mi u hlavy huláká telefon a ještě si někdo pusinkuje cestu po mé paži od loktu až po krk...

Moment!

Pusinkuje cestu po mé paži?

Až teď jsem začala přemýšlet a nejspíš se taky dost červenat, když mi došlo, co se včera večer stalo. Ne, že bych se za sebe snad styděla, ale nevěděla jsem, co mám Brentovi říct. Dobré ráno, doufám, že se ti uvnitř mě líbilo?  To asi ne, ne?

"Vstávej, včelko," zašeptal mi najednou do ucha a moje srdce začalo bít rychleji, než je zdrávo. Jeho hlas byl po ránu chraplavý a pořád v něm byl ten svůdný podtón.

"Ještě nee," zamumlala jsem v polospánku a přitáhla jsem si peřinu blíž ke svému tělu.

Místo odpovědi se mi dostalo tichého smíchu a pak jsem ucítila jeho ledové prsty na mých holých zádech, což mě donutilo se vyšvihnout do sedu, protože mě to studilo. Jenže mi nedošlo, že když jsou holá moje záda, nemám na sobě tričko vůbec, tím pádem ani vepředu nic nemám. Takže první věc, co Brent po ránu viděl, byla moje prsa. Teď přichází čas na to červenání.

Ano, viděl je sice už včera, ale to to bylo jiné. Teď jsem si přišla taková střízlivější a plně jsem si uvědomovala, že se to skutečně děje. Ne, že bych včera střízlivá nebyla, nebo jako měla jsem jeden drink, co mi táta povolil, ale to bylo vše. Spíš jsem byla tak nějak omámená celou tou situací.

"No dobré ráno," zaculil se a ani se už nesnažil o to, koukat někam jinam.
"To je mi ale překvapení takhle po ránu."

Tentokrát polštář, co jsme po něm hodila, nestihl chytit ani se mu vyhnout, takže se mu rozplácl na obličeji, čehož jsem využila k tomu, abych kolem sebe obmotala deku, aby na mě už nemohl zírat.

"Hej!" vykřikl a zamračil se, což se na něm projevilo ještě víc, když mu došlo, že má smůlu.

Chtěla jsem se z postele zvednou a najít nějaké oblečení, ale chytil mě za zápěstí a stáhl mě zpět, takže jsem dosedla na matraci vedle něj.

"Přede mnou se nemusíš stydět, včelko," ujistil mě a natáhl ruku k mojí tváři, kterou začal hladit. Říkám, že umí být sladký.
"Jestli se zahaluješ jenom kvůli tomu, že nechceš, abych viděl tvoje tělo, tak mi věř, že já tvoje tělo miluju. Každičký kousek. Jsi totiž podle mě ta nejhezčí holka, co jsem kdy viděl."

"Mně nejde o to, že bych se styděla," vysvětlila jsem mu, "jen mi přijde divný prostě být úplně nahá. Ve spodním prádle? Nemám problém, v tom se kolikrát cítím víc sebevědomá než v oblečení, ale nahota mi je zkrátka nepohodlná." 

"Tak mám zavřít oči, aby ses cítila komfortně?" usmál se na mě chápavě. Brent byl opravdu ohleduplný ve všech směrech.

"Asi nemusíš," pokroutila jsem hlavou, "já to nějak přežiju a stejně vím, že bys podváděl."

"Hele jo? Já se na tebe rád dívám, jakože opravdu rád, to neříkám, ale zase se dokážu ovládat," bránil se.

"No takhle po ránu na mě musí být opravdu příjemný pohled."

"Věř mi, že i takhle po ránu jsi okouzlující," zahrnul mě dalším komplimentem. Brent byl člověk, co komplimenty rozdával na potkání, alespoň mně.

"Můj ranní dech ovšem zdaleka okouzlující není, takže když dovolíš, půjdu to napravit."

Chtěla jsem se vymanit z jeho dosahu, ale na poslední chvíli mě zastavil:" Počkej ještě..."