Poslední tóny

Kapitola 53.

Kayla

"Tak pa, až budete chtít odvést, tak zavolej," rozloučil se se svým přítelem a mnou Levi. Owen byl tak hodný a obětoval večer s jeho miláčkem tomu, že se se mnou vydal na Brentovu oslavu, když Jane jít nemohla. Zvala jsem i Leviho, protože si myslím, že Brentovi by bylo jedno, že přišel, ale Levi si stál na tom, že když není zvaný, nebude se vtírat. Místo toho nám dělal osobní taxi.

Papírovou krabici s menším čokoládovým dortem, který jsme s Owenem donesli jako náš společný dárek, jsme opatrně nesli v rukou a pomalu jsme se blížili k hlavním dveřím Brentova domu. Ten dort rozhodně nebyl nějaké veledílo. Byl to jen jednoduchý čokoládový korpus, v půlce protřený silnou vrstvou máslového krému. Celý dort obalovala čokoládová poleva a na vršku jsme z malin vyskládali osmnáctku místo svíček.

"Přijdu si, že sem nezapadám," povzdechl si Owen, když si překvapeně prohlížel dům, který už na první pohled vypadal draze a luxusně.

"To jsme dva," ušklíbla jsem se. Už jsem u nich doma sice jednou byla, takže jsem věděla, co čekat, ale ta trojitá garáž mě pořád vyváděla z míry.

"Stejně je divný, že tě pozval. Nebo ne, že tě pozval, spíš, že to Violet dovolila."

"Ono asi nedovolila," procedila jsem přes zuby, když jsem v otevřených dveřích uviděla blondýnku s nespokojeným výrazem. Měla na sobě tmavě zelené šaty, vlasy natočené do loken, líčení jak na maškarní. A pak jsem tu byla já ve svých potrhaných mom džínách, volném crewnecku s potiskem a černých kožených kotníkových botách. Něco mi říkalo, že Violet mým outfitem značně opovrhovala. Co mě ale překvapilo bylo, když si z malé kabelky vytáhla zapalovač a cigaretu a měla v plánu si společně s Peyton a Vivien a ještě další holkou, co jsem neznala, zapálit. Jakmile mě a Owena ale uviděla, rychle všechno schovala, i když už bylo pozdě.

"A vy tu děláte co?" prskla po nás, jakmile jsme jim byli na blízku. Slyšela jsem, jak si Owen vedle mě unaveně povzdechl. On tyhle Violetiny výstupy hodně nedával.

"Jsme pozvaný," řekla jsem krátce a chtěla jsem jít dovnitř, její nepřirozeně vysoký hlas mě ale zase zastavil: "A v tý krabici nesete co?"

"Bombu," řekla jsem naprosto vážně a potom jsem se už opravdu protlačila mezi nimi a vešla do domu. Jakmile se za námi zabouchly dveře, Owen propukl ve smích, kterým brzy nakazil i mě.

"Čemu vy se tu tak smějete? Ahoj mimochodem," nadšeně nás zdravil Trevor, který vycházel z, předpokládám, garáže se čtyřmi džusy v náruči.

"No to je naprostá bomba, čemu my se smějeme," vysoukal ze sebe po chvilce Owen, já jsem se v tenhle moment rozesmála ještě víc, až jsem pomalu ani nemohla dýchat. Trevor vypadal zmateně a já se mu upřímně nedivím.

"Jo," podrbal se na zátylku, "tak až se dosmějete, jestli chcete najít oslavence, tak ten je myslím v kuchyni, zatím tu moc lidí není."

Pořádně jsem si očistila boty o rohožku, protože jsem tady Sandersům nechtěla moc našlapat. I když jsem si jistá, že oni na úklid mají nějakou služku. Pochybuju, že by si oni sami špinili ruce, i když jejich mamka vypadala jako docela normální ženská.

"To bude divný," zašeptal si možná jen pro sebe Owen, když jsme se vydali hlouběji do domu.

"Bude to v poho, uvidíš," snažila jsem se ho ujistit v něčem, u čeho jsem si sama nebyla jistá, jestli tomu věřím.

"Ahoj," ozvalo se od kuchyňského ostrůvku, kde seděla skupinka basketbalistů, když jsme se jim objevili před očima. Brentovi na tváři seděl široký spokojený úsměv a oči mu jenom zářily nadšením. Vypadá to, že si oslavu zatím užívá.