Poslední tóny

Kapitola 79.

Kayla

Celé pondělí jsem byla nervózní jako teenager, co si jde poprvé kupovat kondomy. Možná ještě víc. Tak moc jsem se bála, že by na mě v literatuře snad vyšla řada se čtením ročníkovky, až jsem celý den byla napjatá jako struna. Do toho ještě Brent, který se snažil na můj vkus až moc, Jane s Owenem, co se vyptávali, jak bylo na chatě, Trevor, který prostě jen klasicky mluvil až moc...

Šla mi z toho všeho hlava kolem, až jsem ve výsledku byla ráda, když si k nám na oběd přisedl Jacob. Já vím, jak ironické, že ještě před týdnem jsme my dva vedle sebe byli takoví zaražení a teď jásám z toho, že je jedinej normální v mém okolí.

Nebo normální byli asi všichni, jen já jsem byla divná. Jenže já tyhle lidi měla opravdu ráda a co když mě prostě nepochopí? Co když budou naštvaní, že se informace, co se dozví z mojí práce, dozvídají až teď?

Naštěstí se šlo podle abecedy a tam já byla až čtrnáctá, takže do dnešní devítky čtenářů svých prací jsem se nedostala. To ovšem znamená, že beztak půjdu příští hodinu, což bude v pátek. Fajn, Kaylo, stres můžeš o pár dní posunout a soustředit se na jiné věci. Jenže jak? Dělo se toho teď nějak moc a zároveň vlastně nic. Ztrácela jsem se ve svém vlastním životě.

Domů jsem dorazila s palčivou bolestí hlavy, kterou jsem dávala za vinu tomu, jak jsem o všem až moc přemýšlela. Chvilku jsem přemýšlela, že bych si prostě vzala prášek a šla si lehnout, ale pak jsem si řekla, že by mi přece mohl pomoci čerstvý vzduch, takže jsem se převlékla ze školní uniformy do sportovního oblečení a tenisek a rozhodla jsem si jít chvíli zaběhat.

Zrovna jsem za sebou zavírala naši branku a dávala si do uší sluchátka s hudbou, která by mě při běhu motivovala ze sebe vydat to nejlepší, když jsem za sebou uslyšela zavrzání branky, podle kterého jsem věděla, že to je někdo odnaproti. Jejich branka totiž vydává tak specifický zvuk, že ho poznám i v polospánku.

A skutečně, když jsem se otočila, ready vyběhnout, přes ulici na mě mával Charlie, který se zeširoka křenil a vydal se směrem ke mně. Taky na sobě měl sportovní oblečení, ale neviděla jsem žádnou tašku přes rameno, takže nejspíš jde taky běhat. Několikrát jsem ho v tuhle dobu zahlídla s okna, jak se před jejich domem protahuje, než vyběhne.

"Ahoj, jdeš běhat?" zvesela se zeptal, když přešel silnici.

"Jo," přikývla jsem, "potřebuju si nějak utřídit myšlenky. A taky se teda zbavit bolesti hlavy."

"A nechceš parťáka? Na třízení myšlenek je vždycky dobrý se někomu vyzpovídat, ne? A já umím dobře naslouchat."

"Hele nevím, já chci jít jen na krátký a pohodový běh, ty bys beztak měl až moc vysoké tempo. Navíc pro mě je asi lepší, si to utřídit sama v sobě."

"Bolí mě lýtko, takže taky nepoběžím bůh ví kam a vlastně kdybych někde padl bolestí, tak by mi měl alespoň kdo zavolat sanitku. Prosím, Kaylo. Už mě pořád nebaví běhat sám, navíc ty beztak budeš mít nějakou trasu, co neznám," zaškemral.
"Nemusíš se mi zpovídat, ani si se mnou povídat, jen prostě běžet."

Se smíchem jsem nad ním zakroutila hlavou.
"Fajn, ale trasu vybírám já, protože nevěřím tomu, že ty poběžíš něco krátkého a pohodového."

Společně jsme se trochu protáhli a zahřáli svaly a pak jsme mohli konečně vyběhnout. Vybrala jsem svoji oblíbenou trasu, která vedla k parku na okraji naší čtvrti a tím pádem i tak nějak celého města, kde byl rybník s ostrůvkem, na který se dalo jít po dřevěném molu.