Poslední tóny

Kapitola 68.

Owen

Bylo vidět, že Kayla je celý den naprosto mimo naši planetu. Už od rána jen tiše seděla v lavici za námi, nic neříkala, pořád se jen zamyšleně mračila a čmárala si do sešitu všelijaké obrázky. Měl jsem o ni trochu strach, protože se na obědě ani nezasmála trapným vtípkům, které samozřejmě předváděl Trevor jako vždy. A ona se tomu vždy zasmála, i když to byly fakt trapné vtipy.

Dneska nic. Hrabala se vidličkou ve své rýži, které se jinak sotva dotkla. Nezapojila se do našeho rozhovoru tak, jak to dělávala normálně. Něco bylo špatně. Jenže co? A jak ji od toho pomoct? 

Za těch pár měsíců, co Kaylu znám, jsem se naučil to, že občas prostě má takovéto dny. Ona sama to nazývá Dny vyhoření.

Každý z nás je jako sirka. Hoří, hoří a pak shoří.

Nepamatuji si přesně, kdy mi to řekla, ale na tu větu do konce života nezapomenu. Až teď mi došlo, proč má na paži vytetovanou hořící sirku. Ona chce hořet. Dneska ale tak trochu zhasíná.

"Owene? Ty už jsi taky mimo?" Jane mi hbitě mávala rukou před očima a já musel několikrát zamrkat, abych se začal soustředit.

"Právě mi došlo, proč má Kayla vytetovanou sirku," vydechl jsem a až při zmínce jejího jména na mě kudrnatá dívka tázavě zvedla oči.

I všichni ostatní na mě koukali. Všichni kromě Kayly si nejspíš museli myslet, že jsem se úplně pomátl. Ona na mě ale koukala spíš soustředěně, nejspíš čekala, co ze mě vypadne dál.

"Jsi jako sirka. Hoříš, hoříš a pak shoříš," zopakoval jsem její vlastní slova a všiml jsem si, že se za dnešek poprvé usmála, "ale ty hoříš."

Kayla se opravdu usmála a viděli to všichni, o to víc byli ostatní zmatení.

"Dneska spíš zhasínám," naposledy se pousmála a pak se zase zatvářila smutně, skoro až zoufale.

"Den vyhoření?" zeptal jsem se a jakmile přikývla, už jsem se dál na nic neptal. Sama mi řekla, že se s tím nic nedá dělat, že to tak prostě je. Zítra už to zase bude dobrý, potřebuje jen mít klid a aby ji nikdo neřešil.

"Jsem jedinej, co je úplně mimo a celkem zděšenej? Sirka? Dny vyhoření? O čem to sakra mluvíte?" zmateně se zeptal Trevor a pozorně nás sledoval. 

Chápu, že když neměli ani páru, o co se jedná, mohlo je to děsit. 

"Den vyhoření chápu, sirku trochu," ozvala se Jane vedle mě a starostlivě se na Kaylu zadívala.

"Prostě mě nechte být, prosím," povzdechla si Kayla, "takhle nějak to zkrátka vypadá, když se bavíte s člověkem, co je psychicky tak trochu pochroumanej. Zítra to bude ok."

"Nedovedu si představit, že to zítra bude ok, teď vypadáš fakt hrozně a to nemyslím jakože vzhledo-"

Trevor by svou větu býval dokončil, kdyby ho Kayla nepropíchla nepříjemným pohledem, který mluvil za vše, a kdyby se hned vzápětí neozval Brent: "Mlč, Trevore!"

Všiml jsem si vděčného nadzvednutí koutků, co mu poté Kayla věnovala. Nemyslím si, že Brent ví, co jsou dny vyhoření, i když bych se asi nedivil, kdyby mu to Kayla řekla. Předtím ale vypadal stejně zmateně jako Trevor, možná ještě víc, ale bylo vidět, že chápe, že teď není dobrý čas na otázky a spekulace. Trevor byl holt trochu zpomalený. 

Ok to ovšem bylo ještě dřív, než Kayla původně tvrdila. Alespoň se zdála být v pořádku, když jsme společně před čtvrtou hodinou odpolední, teď tedy již bez hochů basketbalistů, kteří museli na jejich odpolední trénink, vyšli před školu a uslyšeli jsme volání hlasu, který přicházel z naší pravé strany: "Kaylo!"