Poslední tóny

Kapitola 51.

Kayla

Když jsme si na Nový rok připíjeli na nová přátelství, neměla jsem ani tušení, že se to přání vyplní tak rychle. Bylo pondělí 4. ledna a do charitativní akce zbývaly skoro přesně tři týdny. Teď už šlo do tuhého. Naštěstí Terence mi byl pořád ochotný pomáhat, takže jsem byla pod vedením někoho zkušeného. A navíc, prý abych se nenudila, přivedl mi posilu.

Pamatujete si na toho čtvrtého kluka, který chodil na tréninky s gymnasty, kterého jsem neznala? Ukázalo se, že jsem ho ani nemohla znát. Hans byl Terencův synovec. Na naši školu nechodil, Terence ho sem jenom protlačil, když tady začal trénovat, protože Hansův tým se jaksi rozpadl a on teď neměl kde trénovat.

"Co  kdybyste si dali menší soutěž, co? Trošku se odreagovat by ti neuškodilo, Kaylo. Ta sestava  vypadá dobře, teď už stačí jen pilovat. Full out zvládáš i teď, takže si myslím, že ho tam můžeme zařadit na dobro," začal Terence s jeho nápadem. Full out se mi opravdu dařil dál, za což jsem byla vážně ráda, protože jsem se chtěla blýsknout, budu k vám naprosto upřímná.

"Právě... Musím pilovat," vymlouvala jsem se. Hans vypadal totiž jako šikovný gymnasta a upřímně jsem se bála, že v soutěži by mě porazil. Na prostných mu to šlo, byl prostě mrštný a bylo vidět, že zná techniky. Ještě aby neznal, když je Terence jeho rodina.

"Dneska jsi to zkoušela snad stokrát, občas taky musíš dělat něco jiného. V soutěži škol navíc nebudeš jen na prostných, měla bys pracovat i na jiných kategoriích."

Terence měl pravdu a já to moc dobře věděla. Nakonec jsem tedy svolila, aby se malý duel mezi mnou a Hansem uskutečnil. Měli jsme se utkat především na hrazdě, prostných a přeskoku, protože tyhle disciplíny jsou stejné jak pro ženskou, tak i mužskou gymnastiku. 

Oba jsme měli navrch v něčem jiném. Já v prostných, protože to zkrátka byl můj šálek kávy, Hans zase zářil na přeskoku, který já přímo nesnášela. Přeskok podle mě můžou mít rádi jen ti, co rádi běhají rychle proti zdi a to já tedy rozhodně nejsem.  

Jak jsem si myslela, oba jsme podle Terence vyhráli v našich nejoblíbenějších disciplínách, všechno to tedy měla rozhodnout hrazda. Hans měl rozhodně víc síly než já, v tom měl navrch. Na druhou stranu já jsem si na hrazdě věřila a nebála jsem se riskovat, tak jsem to ostatně měla i  na prostných. Všichni trenéři, jejichž školou jsem si prošla, vždycky tvrdili, že tohle je moje silná stránka. Nebojácnost.

Čím jsem starší, tím víc se o sebe upřímně bojím. A nejen o sebe, ale i o ostatní, klidně i o lidi, co vůbec neznám. Například sjezdové lyžování v televizi ani nemůžu vidět, jak se o každého lyžaře, který byť jen trochu vybočí z dráhy, bojím, že ho čeká ošklivý pád. To samé volejbal. U každého blokaře vidím zlomené prsty, u každého výskoku předpokládám špatný dopad a vyvrknutý kotník. U hokeje zase čekám zlomené žebro, jakmile se hokejista složí k zemi.

Teď jsem ale posbírala veškerou odvahu, nic jiného mi koneckonců nezbývalo. Náš trénink už klasicky přerušili basketbalisti, kteří se přiřítili z jejich kondičního tréninku. Ze začátku mi to vždycky vadilo, protože jsem měla pocit, že na mě akorát pořád zírají a přišla jsem si divně. Postupem času jsem si na ně už ale zvykla natolik, že naopak když tu nejsou, přijde mi to až divné.

Hans začínal, což pro mě bylo jedině plus, protože jsem si mohla v hlavě urovnat, co musím na hrazdě předvést, aby mi to zajistilo výhru. Byl dobrý, hodně, to se musí nechat. Já se ale rozhodla vytáhnout moje eso v rukávu. Máma vždycky měla dobré sestavy a to nejenom na prostných, kde byla hvězdou. A já její sestavy znala zpaměti. Už jako malá holka jsem milovala na ně koukat a už několikrát se mi to hodilo.