Poslední tóny

Kapitola 72.

Kayla

Neděle se nesla zejména v duchu cestování do Medfordu, loučení s Jeremym a Riou, rodinného nedělního obědu u naší babi a dědy, co mi rovnou popřáli k narozeninám a pak jsme už jen hodili Alex na místní letiště, odkud pokračovala dál směr Los Angeles.

Byl to s ní neskutečný týden, který jsem si užila co nejvíc, co to šlo, abych na něj mohla dlouho vzpomínat, hlavně když se mi bude stýskat po naší ruské rodině. Když jsme se v letištní hale objímaly na rozloučenou, neudržela jsem se a dokonce mi až ukápla slza.

"Sakra nebul, nebo budu taky," rozkázala mi, když se ode mě odtáhla a viděla, jak se mi lesknou oči.

"Budeš mi chybět," zamumlala jsem do jejího ramena, protože jsem ji objala ještě jednou, pak jsem taky dala prostor Tori a tátovi. I Tori to bylo hodně líto, že Alex už musí pryč, ale práce a povinnosti holt nepočkají.

"Léto je tu jako na koni a pak se uvidíme na delší dobu," slíbila a tím se s námi definitivně rozloučila.

Cesta domů byla taková lehce ponurá. Táta s Tori se bavily o soustředění, kam Tori dnes večer vezu, protože táta měl zítra v práci důležitou poradu lékařů a musel si připravit nějaké materiály. Musela jsem Tori ještě zabalit, nebo ona si musí zabalit, ale já musím zkontrolovat, jestli má opravdu všechno potřebné. Dětem v tomhle nikdy nemůžete věřit.

Já jsem měla hlavu opřenou o okýnko a jen v klidu poslouchala písničky. Oči se mi pomalu klížily k sobě, ale já se ze všech sil snažila neusnout. Moc jsme toho v noci nenaspali, protože jsme seděli snad do čtyř v obýváku a povídali jsme si o všem možném. Rozhodně toho ale nelituji, protože čas strávený s přáteli bych nevyměnila ani za měsíc spánku. Přátelé jsou pro mě tím ohněm, co zapalují moji sirku.

"Kdyby se něco stalo, něco jsi potřebovala, tak volej prvně tátovi, ten bude doma, pak kdyžtak mně jo? Klidně ve tři ráno, Tori!" nakázala jsem své sestřičce, když jsem ji dovezla ke sportovní tělocvičně v Eugene, kde holky normálně trénovaly a teď zde měly sraz na jejich soustředění. 

Vzala jsem jí tašku a pomalu jsme se vydaly ke vchodu, kde už čekala jedna z jejich trenérek. Holky budou spát v sokolovně, co je hned vedle tělocvičny, takže to alespoň nemají daleko.

"Ano, generále." Tori poslušně zasalutovala, pak mě objala na rozloučenou a když jsem její trenérce odevzdala potvrzení o bezinfekčnosti, byla oficiálně volná a mohla se jít bavit s ostatními gymnastkami. Ani se po mě neohlédla. Cítím se trochu jako opomenutá matka, co vede své dítě poprvé do školky.

S kroucením hlavy jsem se vydala ven, to bych ovšem nemohla ve dveřích málem narazit do někoho, koho bych tu opravdu nečekala.

"Co ty tady?" zkoumavě jsem se zadívala do jeho očí, ve kterých byl také jasný náznak překvapení, že se potkáváme zrovna tu.

"Ségra," hlesl a jakmile to dořekl, tak se za ním objevila hnědovlasá dívka, která měla na tváři dost naštvaný výraz.

"Taky jsi mi mohl pomoct, vzít tu těžkou tašku," hudrovala, když si mě ale všimla, tak se zarazila.

"Ahoj," mile jsem se na ni usmála a ustoupila jí z cesty, aby mohli projít dál.

"Jé, ahoj. Co ty tady?"

"Ségra," zopakovala jsem Brentova slova. Ani jeden z nás neměl žádný jiný důvod, proč být právě v Eugene.
"Nic nebudu vás zdržovat, mějte se," vydechla jsem, když ani jeden nic neříkal.

Chtěla jsem se kolem nich prosmýknout, když v tom mě Brent pevně chytil za paži.
"Nemůžeš prosím počkat chvilku venku, že bychom se domluvili na zítřek?" poprosil mě a jelikož jsem byla tak trochu paralyzovaná jeho pevným stiskem, pouze jsem přikývla.