Poslední tóny

Kapitola 73.

Kayla

Jacobova chata byla vážně krásná. Byl to takový moderní styl spojený s prvky dřeva a kamene a stála na kopečku nad menším městem, skoro o samotě, na konci ulice. Za chatou už byly jen louky a les. Idylický klid rušil jen jeden z mála sousedů, co zrovna sekal trávu, jinak to ale bylo perfektní. Přesně tohle jsem teď potřebovala, abych se zklidnila na pár dní vypla a zapomněla na všechno, co mě trápí. I když teď mě toho ani nějak hodně netrápilo. Jaro bylo v plném proudu, venku bylo takové teplo, že mikina a tepláky byly ideál a já zase začala aktivněji běhat, u čeho jsem si vždycky úplně vygumovala mozek.

"Takhle nějak vidím svůj důchod," zkonstatovala jsem, když jsem se rozhlédla po městečku dole pod kopečkem.

"Je tu klid," přikývl Jacob, "ale zase nejsi úplně odstřihnutá od lidí."

"Idylka," musela jsem souhlasit.

"Nemůžeš už otevřít ty dveře? Ta taška je sakra těžká!" postěžovala si Vivien, která z toho nádherného výhledu rozhodně nebyla tak nadšená, jako já. Pohlédla jsem na její obrovskou tašku, kterou s těží držela ve vzduchu, a neudržela jsem se a musela uchechtnout. 

Možná, že kdyby si s sebou nevzala celou skříň, nebyla by ta taška tak těžká...

"Něco k smíchu?" prskla po mě. Proč mám pocit, že Vivien perfektně převzala Violetinu roli?

Zatnula jsem dlaně v pěst a na chvilku si zkousla ret. Nechtěla jsem s ní mít neshody hned první den, proto jsem se snažila se krotit.
"Odpusť si prosím tě tenhle tón," falešně jsem se na ni usmála, "já si myslím, že na druhou Violet tady nikdo nejsme zvědaví."

Kluci zůstali ticho, podle mě radši ani nedutali, Jacob jen otevřel dveře, aby mohla Vivien, která vypadala, že jí naštváním každou chvilku praskne žilka na čele, vejít dovnitř.

"Promiň," omluvila jsem se Jacobovi, když jsem o pár vteřin později procházela s batohem na zádech a taškou v ruce dovnitř předsíně, "já se s ní nechci hádat, ale tohle jí někdo říct musel."

"Má pravdu," slyšela jsem zvenku Brenta, když jsem si zouvala boty. Spokojeně jsem se pro sebe usmála. Jasně, že jsem měla pravdu.

"Však já vím," zasmál se trochu utrápeně Jacob a poplácal ho po rameni, "další Violet už vážně ne." Věnovala jsem mu upřímný úsměv, protože jsem byla ráda, že uznal, že Viviven je vážně na přes držku.

To jsem ještě ani nevěděla, jaké výstupy nás čekají. Všechno bylo špatně. Prvně byla nespokojená s pokojem, ve kterým s Jacobem skončili, pak zase s tím, že má krepové povlečení a ne bavlnu, potom zjistila, že si zapomněla vzít svůj vlastní ručník a taky kondicionér na vlasy. Zkrátka co se dalo, to se jí nelíbilo.

"Fuu, já tohle nedám," říkala jsem si spíš pro sebe, když jsem se radši z obýváku přesunula do kuchyně, kde Haylie vybalovala nákup. Rozhodla jsem se jí radši pomoct, než poslouchat tu pipku, která si tentokrát stěžovala na výběr pořadů v televizi.

"Nechápu, jak jsem s ní přežila základku," přidala se ke mně Haylie.

"Fakt? Tak to tě taky nechápu."

"Jo, celých devět let," kývla, "bývaly jsme i velmi dobrý kamarádky jednu dobu. I když minule když jsme tady byli na podzim ještě s Violet, tak nebyla tak hrozná. Nevím, co jí tak dráždí."

"Řekla bych, že já," zasmála jsem se sarkasticky, "a nebo Jacob."

"Prosimtě, vždyť ta je z Jacoba úplně udělaná, ten by ji jen tak neštval."