Poslední tóny

Kapitola 4.

Brent

Učitelé, co dávají písemky první týden, kdy začne škola, by měli shořet v pekle. Náš matikář by měl být v čele tohohle všeho. Rozhodl se, že si po prázdninách otestuje, co si pamatujeme, takže nám přichystal nečekanou písemku.
Zrovna jsem se snažil vzpomenout si, jak se řeší kvadratická rovnice s absolutní hodnotou, když se ozval školní rozhlas: "Prosím Natalii Douglas a Kaylu Moroshkinovu, aby se dostavili ke kanceláři školy, děkuji." Podle hlasu jsem poznal, že to byla paní Hillová. Rozhlédl jsem se po třídě, všichni zarytě koukali do papírů před sebou a vypadali, že se trápí stejně jako já, teda skoro všichni...

Kayla něco řekla Jane a Owenovi, co seděli před ní, a pak se pomalu zvedla. Znova jsem si přehrál, co říkala Hillová v rozhlase a pak mi to docvaklo. Okamžitě jsem drkl do Trevora, co seděl vedle mě, jenže zrovna něco psal a já mu to drknutím do ruky překazil, takže měl čáru propiskou skoro přes čtvrtku papíru.

"Tak seš debil?" zašeptal naštvaně Trevor a bylo vidět, že jsem ho vážně naštval. Nic jsem mu neodpověděl, jen jsem kývl hlavou na Kaylu, která pomalu šla ke katedře.
"Počkej, ty myslíš, že to je ona? Na škole je několik holek se jménem Kayla..."

"Takže pan Wasser a Sanders chtějí pětku?" zeptal se nás učitel, když odtrhl oči od notebooku a viděl, že si povídáme. Zarazil se ale, když viděl Kaylu, jak jde k jeho stolu. "Co se děje, Kaylo?"

"Jdu vám odevzdat tu písemku." Linders, tak se náš matikář jmenuje, se s podivením podíval na hodiny nad dveřmi. "Do konce hodiny zbývá ještě patnáct minut, jsi si jistá, že to chceš odevzdat?"

"Mám to hotový, navíc musím jít do té kanceláře," pokrčila rameny. Jakmile vypustila slovo kancelář z pusy, já s Trevorem jsme zbystřeli. Zároveň jsem ale nechápal, jak to tak rychle stihla napsat.

"Já to věděl, jak že bylo to příjmení?" zašeptal jsem a opatrně, tak aby to Linders neviděl, jsem si vytáhl mobil, abych si to mohl napsat do poznámek a nezapomněl to. Odpovědi se mi ale za chvilku dostalo přímo od Kayly.

"Cože?" nechápal Linders.

"Kayla Moroshkinova," začala vysvětlovat Kayla a já si to jméno okamžitě zapsal, ačkoliv jsem vůbec netušil, jak se to píše správně, "to jsem já," ukázala na sebe.

"Aha, tak to jo. Promiň, nevěděl jsem, že jsi to ty," vzal si od ní Linders písemku.

"V pohodě," usmála se na něj Kayla až moc hezkým a milým úsměvem. Pro Linderse je takovýho úsměvu škoda...

"Nashledanou," rozloučila se s ním a zabouchla za sebou dveře na chodbu.

"Máš to napsaný? Jacob se posere, až se to dozví," zeptal se Trevor.

"Nevím, jestli dobře, ale jo," ušklíbl jsem se.

"Je to divný příjmení, alespoň na američanku jo," zamyslel se Trevor.

"Třeba je původem cizinka, co víš?" namítl jsem, ale sám jsem tomu nevěřil. Na to, aby byla cizinka neměla žádnej přízvuk a mluvila anglický úplně bez chyb...

"Blbost, spíš má tátu cizince a má příjmení po něm," argumentoval celkem logicky Trevor.

Linders si hlasitě odkašlal. "Takže Brent a Trevor mi písemku odevzdají už teď a mají za pět, vy ostatní máte posledních deset minut," propíchl nás pohledem. On je muž činů a ne řečí, alespoň to o sobě tvrdí, takže bylo jasný, že když nás napomenul už jednou, napodruhé to bude konečná.
Upřímně? Ani mě ta pětka nemrzela. Hlavně, že máme Kaylino příjmení... Jacob se asi zblázní.