Poslední tóny

Kapitola 67.

Kayla

Vyloučení z týmu mě za začátku mrzelo, protože jsem tomu obětovala spoustu času, slz a bolesti  a teď jsem z toho nic neměla. Navíc mě pořádně naštvalo, že Hillová okamžitě byla na straně Violet, která si ji očividně omotala kolem prstu. Ještě víc mě ale vytočilo, že Violet do toho zase zatáhla Stellu. Pamatujete si na tu holku, co na mojí první soutěži vyhrála toho plyšového medvídka? Ano, to byla ona. Stella Grayová. Když jsem tenkrát před rokem zkazila to mistrovství, což vedlo ke konci mojí gymnastické kariéry, Stella to nesla hodně špatně. Obvinila mě z toho, že jsem to udělala naschvál, protože to pro ni bylo poslední mistrovství jako juniorka, a my mezi sebou měly vždycky nějaké neshody. Proč bych sakra naschvál kazila tak důležitou soutěž?

Špatná nálada mě ovšem poněkud rychle opustila, protože jsem si promluvila s Astrid a pár dalšími holkami z týmu a ty byly na mé straně. Hillová jim prej řekla, že jsem se já rozhodla odejít, ale přišlo jim to divné. Ta mě taky pěkně sere. Když už mě vyhodila, nemusela by být zbabělá a normálně se holkám přiznat a nevymýšlet si, že jsem se na ně vykašlala dva měsíce před soutěží. To bych totiž nikdy neudělala!

Zůstala jsem v kontaktu i s Terencem a Hansem, protože jsem začala jezdit s Tori do Eugene, kde Terence trénoval. Tori se blížila květnová kvalifikace na mistrovství a ona po mě chtěla, abych ji naučila nějakou máminu sestavu. Opět se ze mě tedy stala nekvalifikovaná trenérka, ale mě to bavilo, takže si nestěžuju. Navíc to ještě víc upevňovalo náš sesterský vztah, ne že by byl špatný, to vůbec, ale vždycky jsem trávila ráda čas s rodinou.

Jak Terence, tak Hans mi s Tori hodně pomáhali, takže jsem si jistá, že to Tori zvládne. Jakmile byl na scéně Terence, byla v těch nejlepších rukách. A navíc já si s Hansem začala opravdu rozumět. Během posledních dvou týdnů, kdy jsem do Eugene jezdila téměř každý den, jsme si opravdu padli do noty a stali se z nás dobří přátelé, což se vždycky hodí mít víc kamarádů.

Jinak ale byly poslední dva týdny před našimi jarními prázdninami dosti hektické. Všichni učitelé se snažili napsat co nejvíc testů, co to šlo, abychom to přes těch deset volných dní nezapomněli.  Ano, deset dní. Normálně jsou prázdniny jen jeden týden, ale na škole se chystají opravovat okna ve staré části, a tak nám dali tři dny volna navíc. Nestěžuji si, to vůbec, ale písemek a testů jsem měla až po krk. Paní Morenova nám navíc přes prázdniny zadala napsat ročníkovou práci, z které především bude vycházet při známkování na konci roku.

"Jak víte, na ročníkovky vždycky zadávám několik témat a letos tomu nebude jinak," začala paní Morenova naši páteční hodinu angličtiny.
"Vaším cílem bude přes prázdniny napsat text o minimálně 1000 slovech, což není těžké, věřte mi. Texty poté budete číst před třídou, to berte v potaz. Tradičně jsem zase vymyslela pět témat. Které si vyberete, je čistě na vás, však už to znáte."

Jakoby úplně všichni to neznáme, ale neříkám nic.

"Snažila jsem se vymyslet něco zajímavého, co by vás bavilo psát a zároveň by mě zajímalo, jak to zpracujete. Chci se dozvědět vaše názory, takže prvním tématem je: Můj názor na americké školství."

Fajn, tohle bylo těžké téma, doufám v něco lepšího.

"Druhé téma zní: Historická událost, na kterou se zapomíná," prohlásila a jak jsem se tak koukala po třídě, zatím z témat nikdo nadšením neskákal. Nebyla zlá, rozhodně to bylo vcelku zajímavé a neobvyklé, ale musíte si k tomu udělat nějakou rešerši.

"Koukám, že moc nadšení zatím nejste, tak snad vám teď zvednu náladu. Zbývají témata Můj největší strach, Svět za padesát let a nebo moje hodně oblíbené... Co o mě ještě nevíte. U toho posledního opravdu očekávám něco, co nevím. Prozraďte nejenom mě, ale i vašim spolužákům nějaké vaše tajemství, čekám nějakou bombu."