Poslední tóny

Kapitola 61.

Kayla

Během posledních dvou týdnů jsme na našem projektu s Brentem dost mákli, takže jsme byli plně připraveni na úspěšnou prezentaci. Dokonce si sednul s Charliem. Potom, co jsem mu vysvětlila, že to on je ten soused, kterého jsem chtěla požádat o pomoc, uznal, že se choval jako idiot  a omluvil se mu.

Finančko jsme měli v pátek druhou a třetí hodinu a jelikož tu první jsme měli volnou, sešli  jsme se po našich ranních trénincích s Brentem ještě v naší školní knihovně a prošli jsme si, co chceme říct na obhajobu našeho byznysu. Nebo alespoň já jsem se o to snažila.

"Můžeš se prosím chvilku soustředit?" povzdechla jsem si otráveně.
"Já na tebe nechci být hnusná, ale tohle je docela důležitá známka a když jsme na tom dělali tak dlouho, tak bych to nerada všechno zahodila v den prezentace."

"Jo, promiň. Jsem dneska trochu mimo."

"Trochu?" Neustále kontroloval svůj telefon, byl myšlenkami jinde a cokoliv, co jsem mu řekla, šlo viditelně jedním uchem tam a druhým zase ven.

"Chci se rozejít s Violet," vypadlo z něj najednou.

"Však nad tím přemýšlíš už měsíc." Podívala jsem se na něj jako na debila. Vážně nenechám jeho podivný vztah, aby mi zničil moji nejdůležitější známku.

"Ale jako dneska."

To mě donutilo zastavit v čtení mých poznámek. Pomalu jsem zvedla pohled od papíru a zadívala se do jeho šedých očí. Viděla jsem v nich velkou nejistotu, skoro jako by si nebyl jistý tím, že to vážně chce udělat.

"Dva dny před Valentýnem? To bude mít Violet smutnou neděli," zamyslela jsem se, ale pak mi došlo, že stejně nejspíš bude s Luxem, když už jim nic nebude bránit.
"Nebo bůhví," dodala jsem, ale snažila jsem se, aby nebyla ta náhlá změna názoru až moc viditelná. Pořád jsem byla rozhodnutá, že to nebudu já, od koho se to Brent dozví, tohle není moje starost.

On lehce poblednul v obličeji a otřel si čelo. No paráda, ještě mi tu zkolabuj...

"Ajo, on je Valentýn. Měl bych počkat, až bude po něm? Teď je takový blbý, se rozcházet."

"A k čemu ti to bude?" Poklepala jsem si na čelo.
"Čekáš už měsíc, dva dny navíc nic nezachrání."

"Já vím, ale Violet alespoň nebude tak smutná na Valentýna."

A jseš si tím jistej? 

"A chceš se s ní vůbec rozejít? Protože podle toho, jak o ní mluvíš, to tak nevypadá."

"Jo, chci," řekl okamžitě, "ale není to tak jednoduchý, přece jenom spolu máme nějakou historii."

"S tím já ti asi nepomůžu. Já nikdy neměla problém odstřihnout lidi, který jsem ve svým životě nechtěla. Oni se koneckonců většinou odstřihli sami." 
Lhostejně jsem pokrčila rameny. Když někoho v životě nechci, prostě mu to narovinu řeknu a neberu si servítky, to byl můj obranný mechanismu vůči všem, co se ke mně otočili zády v době, kdy jsem potřebovala, aby stáli při mně.

"Bylo by to o dost jednodušší, kdyby se Violet odstřihla sama."

"A neudělala to náhodou tak trochu?" Zamračila jsem se zamyšleně.

"Co?" Teď to byl on, kdo se zamračil. Akorát  jeho výraz nebyl zamyšlený, spíš zmatený.

"Nic," pokroutila jsem radši hlavou, "neřeš to, spíš se prosím teď soustřeď na něco jinýho, než je Violet. Ono ti to prospěje a zároveň nezahodíš naši několika týdenní práci z okna."