Poslední tóny

Kapitola 38.

Brent

Byl jsem u Kayly už asi hodinu a půl, protože se blížila šestá hodina večerní. Venku už dávno byla tma tmoucí a silně tam foukalo. Pořád jsem se nemohli rozhodnout, co za byznys bychom mohli vytvořit. Snažili jsme se přijít na něco, co zajímalo nás oba, což byl nejspíš sport, trochu hudby a jídlo. Vlastně jsme zjistili, že toho máme společného dost, ale těch možností bylo až příliš.

Po dalších patnácti minutách, co jsme si povídali už o naprosto jiném tématu, se ozvalo odemykání dveří a posléze do obýváku vešla malá světle-hnědovlasá dívka, což musela být Kaylina sestra Tori, a za ní muž jako hora. Kaylin táta. Sjel si mě pohledem od hlavy k patě a  upřímně jsem z něho měl celkem respekt.

"Ahoj, tohle je můj spolužák Br-" Kayla mě chtěla představit, ale já ji přerušil. Měl jsem pocit, že je důležité, abych se mu představil já sám.

"Brent Sanders, děláme spolu s Kaylou projekt," natáhl jsem k svalnatému muži svoji ruku, která oproti té jeho vypadala jako párátko. Měl pevný stisk, což se ale dalo očekávat. Chvilku mě ještě zamračeně skenoval očima, ale pak se usmál a mou rukou potřásl. Právě mi asi spadl ze srdce obrovský balvan.

"Quentin Moroshkin. Co děláte za projekt?"

"Do finančka. Máme si zkusit vytvořit svůj vlastní byznys se vším všudy," objasnila mu to jeho dcera.

"A co vytváříte?" zeptal se její táta a vešel do jejich kuchyně.

"Nevíme, zatím nás napadlo spoustu věcí," povzdychla si Kayla.

"Je to těžké rozhodování," dodal jsem, abych tam jen tak tiše nestál.

"Tak když vydržíte půl hodiny, mám v plánu dělat špagety. S plným žaludkem se přemýšlí líp," zasmál se pan Moroshkin z kuchyně, ale když se nikdo z nás neozýval, vrátil se zpět do obýváku, abychom mu dali nějakou odpověď.

Nechtěl jsem jim kazit rodinnou chvilku, už takhle jsem tady zacláněl dost dlouho, takže jsem si začal balit své věci na konferenčním stolku.

"Já už se pomalu vydám domů, abych vás tady neotravoval," začal jsem se loučit, ale silný mužský hlas mě zastavil: "Proč bys chodil, však v pohodě, my tě rádi pohostíme, že holky?"

Kayla ani Tori nic nenamítaly. Tori jen řekla, že jí je to jedno a že jde do sprchy, a Kayla beze slov pokrčila rameny.

"Zůstaň," kývl na mě jejich táta, "pokud na tebe teda doma nečekají."

"To ne," zakroutil jsem hlavou, "už jsem mámě psal, že přijdu pozdě."

"Fajn, tak tak za půl hodiny to bude," řekl a pak zase zmizel v kuchyni.

"Jdeme nahoru zatím?" Otočila se na mě kudrnatá brunetka. Teď jsem to byl já, kdo jen pokrčil rameny a vzápětí jsem už stoupal nahoru po schodech.

"Fakt vás tu nechci nějak otravovat," zamumlal jsem, když jsem za sebou zavřel dveře jejího pokoje. Kayla sebou plácla do peřin a něco nesrozumitelně zamručela. Já si sedl na její rozkládací křeslo a pohodlně jsem se o něj opřel.

"Neotravuješ," přetočila se na záda a koukala do stropu, "vlastně jsem celkem ráda, že ses tady stavil. Celej týden komunikuju jenom s rodinou a i když je miluju, chyběl mi kontakt i s někým jiným."

"To bylo snad to nejhezčí, cos mi kdy řekla," zasmál jsem se a i ona se neubránila smíchu.

"Važ si toho," zívla si.

"Vážím. I tak se ale cítím celkem divně, že tu s vámi budu večeřet a narušovat rodinnou pohodu," připustil jsem. Kayla se při mých slovech uchechtla.